DYSRHYTHMIA - Coffin of Conviction
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedno se těmto dvěma výtečníkům rozhodně upřít nedá. Svoji hudbu si dokázal přizpůsobit přesně tak, aby k ní už nikoho dalšího nepotřebovali. Ta za předpokladu, že cílem zůstává totální devastace, nemůže s takhle rozdanými kartami ani být jiná, než BLACK COBRA předváděli na svých předchozích nahrávkách. Na té letošní nám do této roztomilé telenovely příliš mnoho nových postav nepřijde, ale o zajímavé zvraty nebude rozhodně nouze, takže diváci by rozhodně neměli přepínat na jiné televizní kanály.
Děj je totiž napnutý od samotného začátku a zápletka už zkrátka nemůže být zamotanější. Don Rafael Martinez rozehrává svými škopky velice rafinovanou hru, do které pro dosažení svých nekalých cílů neváhá zatáhnout ani zpočátku nevinného potulného kytaristu Jasona Ladriana. Že to s charakterama jednotlivých postav nebude nakonec tak, jak se zprvu jeví, už můžeme brát za samozřejmost, se kterou scénáristé bojují o přízeň diváka očekávajícího dramatické dějové obraty. Jason totiž vzápětí přebírá otěže této obrovské intriky a nebohý Rafael pak uvízne ve vleku následujících událostí.
Oproti předchozí sérii se toho zase příliš mnoho nemění. Nahuštěný děj plný brutality, vzteku a násilí však i nadále ve svých útrobách uchovává dostatek zvrácené přitažlivosti i pro diváky, kteří zrovna neholdují podobným kratochvílím. Hudba BLACK COBRA je nelítostná a devastující, avšak spíše než k bohapusté likvidaci všeho v okolí stimuluje k uvolnění přebytečné energie formou terapie strávené v klidu před televizní obrazovkou, pardon reprosoustavou. Oko zkušeného diváka jistě postřehne nejednu důvěrně známou scénáristickou fintu, takže je lehce možné, že ten či onen riff vám bude připadat více než povědomý anebo že vám onen typický neklidný styl bicích bude jasně evokovat starší epizody a tudíž i poznávací znak skupiny.
Tým píšící jednotlivé epizody této ságy se ani nijak netají svým lpěním na zavedených konvencích, ovšem snaha jít vpřed tady rozhodně je. Zatímco předchozí série s titulem „Chronomega“ se vyznačovala až nezměrnou brutalitou, ve které takřka nezbylo místo pro zjemňující prvky, letošní dílo přeci jen nastavuje i vlídnější tvář. Sice lze s naprostou jistotou říci, že diváci bažící po lásce a něžnostech se budou této záležitosti vyhýbat obloukem, ti ostatní by se zase pro změnu neměli zaleknout heroického sóla v úvodní epizodě „Avalanche“. Tento v hudbě BLACK COBRA poměrně překvapivý prvek rozhodně neznamená blýskání na melodičtější časy.
Třetí díl „Corrosion Fields“ zase pro změnu otevře překvapivá scéna za zvuků poloakustické kytary, do hry se pak okamžitě vracejí dobře známé charaktery a vše je opět ve starých kolejích. Takže netrvá dlouho a máme tady další riffový válec, který se však tentokráte šine o něco pomalejší rychlostí. Za hermetickou konzistenci, s jakou drží nahrávka pohromadě, si její tvůrčí tým zaslouží vysokou pochvalu. Svůj díl zásluh na tom má bezpochyby i nebývale vražedný zvuk, kterým se „Invernal“ může pochlubit, čímž za sebou o koňskou délku nechává i lehce neostrou produkci předchůdce „Chronomega“.
BLACK COBRA zrají, o tom není pochyb. Energický potenciál jejich letošní novinky je doslova vražedný. „Invernal“ je zatraceně nelítostná nahrávka, manifest gradující hudební brutality a zároveň zrcadlo dnešní doby. Album ostré jako břitva a těžké jako demoliční kladivo.
Album ostré jako břitva a těžké jako demoliční kladivo.
8,5 / 10
Jason Landrian
- kytara, vokály
Rafael Martinez
- bicí
1. Avalanche
2. Somnae Tenebrae
3. Corrosion Fields
4. The Crimson Blade
5. Beyond
6. Erebus Dawn
7. Abyss
8. Obliteration
Invernal (2011)
Chronomega (2009)
Feather And Stone (2007)
Bestial (2006)
s/t (EP) (2004)
„Invernal“ je deska z kategorie „nehrajeme si na žádné velké umění a bez okolků do vás nahustíme co největší nářez“. Tento jednoduchý a stokrát použitý koncept však dokázali BLACK COBRA opravdu skvělým způsobem uchopit a výsledkem je luxusní verze sludge-peklo-hardcore-rubanice s překvapivě vysokými hodnotami „Pleasure To Kill-indexu“. Neotesané běsnění je navíc zaznamenáno s výborně hutným zvukem a zahrané se zvířecím nasazením. Zkrátka radost poslouchat.
"Invernal" je sludgecoreová lavína. Album, ktorý svojou intenzitou búra moju vžitú mienku o BLACK COBRA. Niežeby som toto duo doteraz nerešpektoval, ale to, čo Kobra predvádza na novinke, predčilo moje očakávania.
Miestami trochu jednotvárna nahrávka s minimálnym priestorom pre oddych ukazuje svoju silu a potenciál na úplne iných miestach. Nový rozmer hľadajte v neskutočnej energii a záplave mohutných prepracovaných riffov. BLACK COBRA je jedovatejšia ako kedykoľvek predtým.
-bez slovního hodnocení-
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Přiznávám, že je to dle očekávání trochu oříšek. Chybí mi ta hravost starších alb. Tohle je víc komplikované a náročné, než bych si přál, byť další poslechy postupně zvedají tu oponu počáteční nepřístupnosti. Dobrá deska je to určitě, uvidíme jak moc.
Norský instrumentální prog metal, který využívá djentové manýry, přesto se neutápí v této stylové kaši. Silně vystupující basové linky "tvrdí" výraz a rezonují s kytarovými vyhrávkami. Sóluje se hodně často, takže trochu exhibice. Ale špatné to není.
Veteráni NWOBHM s omlazenou sestavou dávají najevo, že se s nimi musí ještě pořád počítat. A proč by také ne, když dnešní doba tak přeje oldschoolu? Nečekejte ovšem žádnou ostrou břitvu, album nabídne spíše jemnější sound a příjemný hardrockový feeling.
Gavin Harrison (THE PINEAPPLE THIEF, ex-PORCUPINE TREE) spolu s Antoine Fafardem stvořili již druhou porci instrumentální hudby bloumající kdesi v oblasti fúzí prog rocku s dalšími vlivy. Opět zajímavé, pro někoho možná i víc něž to.
I takové desky jsou třeba. Death metal s antracitovou aurou, jenž zatrhává všechna základní žánrová políčka. Ale žádné doplňkové. Nepřekvapí, nepřinese nic nového, přesto pobaví. Pokud máte chuť na výživnou jednohubku, GRAVE SERMON jsou vám k službám.
Dokud je to černý modrooký Rambo vs zkorumpovaný maloměstský policejní aparát, funguje to skvěle. Jakmile to zkomplikuje thriller o spravedlnosti a svědomí, začne se to drolit. Nakonec bohužel spíš slow než burn, i když na poměry streamů okej.