S názvy alb si severský all - star band hlavu nedělá. Po poněkud neuchopitelném Spiritual Black Dimensions (a to i po stránce muzikální) otituloval svůj nový nosič totálně nepochopitelnou lexikální slátaninou. Inu, mohou si už, rarášci, dovolit leccos... Barometr jejich popularity stoupá a každý nový skutek pod vlajkou Černého zámku rozpoutává uragány. Dovedu si představit, jakou dardou bude pro houfy věrných toto album...

Dimmu Borgir ve spolupráci s Cradle Of Filth stvořili zcela novou odrůdu black - metalu, kterou ne nepříznačně někteří nazvali kinder - black. Hudba i image, to všechno směřuje k naprostému omámení a stržení fanoušků do víru černých moří, někdy pravda na úkor hudebního obsahu. A co noví Dimmu Borgir? Pokud byla předchozí alba bleskotavým neonem, Puritanical Euphoric Misanthropia je celým mořem světel a barev. Chlapci přizvali k ruce symfonický orchestr, čímž umocnili svou hudbu o třetí rozměr - rozměr symfonické hloubky. Už intro Fear and Wonder, jako vystřižené z nějakého velkofilmu skřehotá nahlas, o co že zde kráčí. Kdo se nechytí na lep hned v prvních vteřinách, kdo nepřistoupí na důmyslnou a zatraceně strhující partii bez remcání, bude mít s tímhle albem kříž. Kdo se ale té bizarní monumentalitě a puritánsky euforického patosu chytne, těžko se cestou skrze zakřivení temného univerza nechá setřást.

Po hudební stránce není album zase tak obzvláštně inovativním počinem, leč samo provedení toho, co dělá Dimmu Borgir takovým artefaktem je absolutně brilantní a dechberoucí. Nejde tu o melodiku, nejde tu o nějak geniálně vyhraněný black - metal, jde tu především o excelentní skloubení agresivity s nádherně vyšperkovanými symfonickými pasážemi. Riffy se nevysazují na vytváření líbivých koláží, či mrazivých severských sonát - škytají, zasekávají, hřmí a drtí vše živé na prach. Dimmu Borgir vědí, co fanoušek potřebuje - je to jednoduché, úderné a účinné, balancuje to často na nedefinovatelném rozhraní blacku, deathu, trashe a industriálu. Každičká vyhrávka a precizní sólo pak působí dojmem svěžího závanu v podmračeném království apokalypsy.

Zatímco na minulé fošně sochal krásné reliéfy sól Australan Astennu, nyní ho nahradil dobře známý hromotluk Galder, jehož Old Man´s Child patří k elitě severského black - metalu (povšimněte si, jak blízko stojí jejich poslední album právě k Dimmu Borgir). Jako nehynoucí a neomylné srdce pak tepe artilerie vampířího lorda Barkera, který utvrzuje celý svět o své nedostižné kvalitě. Shagrathovo skřehotání, Silenozovy kytary, Vortexův melodický zpěv, Mustisovy nezaměnitelně éterické klávesy... to všechno známe více než důvěrně, a to všechno je nám servírováno měrou více než vrchovatou.

Puritanical Euphoric Misanthropia není ničím novým, ani převratným pod černým sluncem. Zdá se však, že Dimmu Borgir vypilovali svojí verzi sympho (či kinder, chcete - li) blacku k doposud největším detailům a nebývalé kráse. Nebáli se otevřeně kolaborovat s postupy, které se dnes zejména za mořem setkávají s velkým ohlasem - nu, a kdož jsi bez viny, hoď po nich kamenem... Nádherně se to poslouchá, ale na druhou stranu - pod vrstvou pompy se zase nic tak extra neskrývá. A proto se rád navracím k těm, kteří se obejdou bez symfonického orchestru, bez pitoreskního divadýlka, ale o to víc vkládají do svojí tvorby nesmrtelnou duši...