8 / 10

Amy Tung Barrysmith a její hlas je bez debat jedním z největších trumfů kapely. Umí být éterický i drsný a ačkoliv její rozsah nepatří rozhodně nejširším, dokáže s ním v rámci teritoria, v němž se pohybuje divy. Basové linky jsou tradičně dominantní, ale tentokrát méně monolitické, místy až melodicky hravé, jindy záměrně úsporné, aby nechaly vyniknout vokál nebo bicí. Grant Barrysmith hraje s citem pro detail: střídá těžké, valivé patterny s jemnějšími akcenty, které album posouvají mimo čistý doomový rámec.

Album, které potvrzuje, že tahle dvojice rozhodně není jen „další minimalistické doomové duo“. Naopak. Novinka působí jako sebevědomé přeskupení sil, kde se hutnost a tíha pojí s melodickým citem a až nečekanou emotivní průzračností. Kapela tu skvěle pracuje s prostorem, který ji dávají dva základní nástroje. Basa a bicí.  Riffy jsou na jednu stranu masivní ale současně organické v tom jak se střídají válcující ostře řezané basové kvádry s melodičtějšími momenty při nichž si můžete trochu vydechnout.

Zvukově jde o nejlépe vyprodukovanou nahrávku kapely. Je temná masivní, ale nikoliv přepálená. Poskytuje mnoho prostoru i vyloženě hitovým melodickým postupům, které zajišťují mnohem větší přístupnost než tomu bylo u desek minulých.

• Úterý, 30. prosince 2025