Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Label: Self released
Vydáno: Pátek, 31. ledna 2025
Délka: 44:58
1. Radiant, 2. When Iron Chariots Prevail, 3. Shield Anvil, 4. Kiln of the Forgotten Flame, 5. Call to Shadow, 6. The Shape of our Lives, 7. Beneath the Ice and Snow, 8. Untethered, 9. End of the Road
1. Radiant
2. When Iron Chariots Prevail
3. Shield Anvil
4. Kiln of the Forgotten Flame
5. Call to Shadow
6. The Shape of our Lives
7. Beneath the Ice and Snow
8. Untethered
9. End of the Road
Konflikty bokom, prvé tri dosky SSOGE sú to najlepšie, čo (nielen) domáca doomová scéna vytvorila. Debut COLOSALIST – vedenými hlasom “starých” Sajlentov Petrom Staňkom a s personálnymi presahmi s ďalšími legendami – je skvelým návratom do starých časov.
Brazilská podivnost. Zní to trochu jako situace, kdy by se domácí experimentátoři DVA pokusili natočit meditativní blackmetalovou desku koketující s folkem a ambientem. Hravou, organickou a melancholickou současně.
Drsný, technicky zaměřený death těchto Američanů v sobě nese i hodně melodické náplně a místy ho především rytmika tlačí až kamsi k deathcoru. Album je to ostré, razantní, ale současně i epické a prosvětlené symfonickými vstupy. Trochu na efekt, ale fajn.
Před pár dny jsem koupil vinyl a točím ho dokola v každé volné chvíli. Geniální hyperneklidná směs chaotického hardcore a noiserocku působí jako výbuch frustrace a absurdního humoru současně. Disonantní, expresivní a sarkastická deska.
Kudrnatý prog plný melodií i djent důrazu. Švédové ale staví také na excelentním pronikavém vokálu evokujícím podobnost s Dány VOLA. Výsledek je pak jako srážka VOLA a TESSERACT. A první poslechy si opravdu užívám.
Opulentný album, presne ako sa od avantgardných Britov po rokoch dalo čakať. Podivné hudobné štruktúry miešajúce postmodernu s atmosférou viktoriánskej dekadentnosti, ktorým dominujú husle, vytvárajú temný, emotívne pôsobiaci hudobný celok.
Do zapomnění VENOM rozhodně neupadají, a že se po jedenácti létech studiově připomenou, je vlastně docela fajn. A i když to není úplně na fanfáry, pořád je to prostě Cronos a jeho kapela, ne, a některé songy navzdory své dřevnosti jednoho stejně baví.
