8,5 / 10

Když se začalo šeptat, že druhá deska CONVERGE pro rok 2026 bude „víc noiserocková“, čekal jsem mnohem větší úkrok stranou. Něco na způsob jejich kolaborace s Chelsea Wolfe, kde se kapela nechala unést jiným směrem, atmosférou a pomalým rozkladem vlastní identity. Jenže „Hum of Hurt“ není ani sestra „Bloodmoon“, ani žádný experimentální výlet do šera. CONVERGE tu zůstávají CONVERGE, jen s jinak utaženými šrouby a trochu jiným tlakem v potrubí.

A to je vlastně první překvapení. Místo avantgardního odskoku přichází deska, která působí jako přirozené rozšíření jejich DNA, ne jako její přepis. Noise rock tu není dominantní barvou, ale spíš příměsí, která zahušťuje okraje, špiní kontury a dodává riffům průmyslový povlak.

Novinka stojí na hutných, těžkých, ale stále nervních kytarách, které jako by se snažily prorazit betonovou stěnu, zatímco Ben Koller pod nimi mlátí s chirurgickou přesností člověka, který už dávno rezignoval na myšlenku, že by bubny měly znít lidsky. Je deska, která nepotřebuje šokovat. Nepotřebuje dokazovat, že CONVERGE umí být jiní. Je to album kapely, která už dávno ví, kým je a právě proto si může dovolit posouvat hranice nenápadně, bez okázalosti, bez velkých gest.

• Úterý, 9. června 2026

8 / 10

CONVERGE jako by na svém tento rok již druhém albu ještě vystupňovali energii, která velmi příjemně sálala z „Love Is Not Enough“. Vše podstatné bylo řečeno v hlavní recenzi, za sebe jen vyzdvihnu u CONVERGE tradičně výbornou produkční a zvukovou stránku. Kurt Ballou si zkrátka umí pohlídat vyváženost typicky masitého až špinavého zvuku a razantní čitelnosti. Američané letos pro fanoušky připravili skutečně chutné menu.

• Úterý, 9. června 2026