9,5 / 10

Marianas Rest svým dalším zářezem opět potvrdili, že ze svého jasně vytyčeného cíle, tvořit tu nejponurejší a nejsmutnější severskou hudbu, nehodlají ustoupit ani o píď. Tuny zmaru, tesku a nicoty, ale také melancholie a jímavých a melodických nápěvků se na posluchače valí snad ještě ve větší intenzitě, než doposud, zejména pokud si k poslechové stránce věci přidáte ještě tu obsahovou. Samotný název alba, The Bereaved - Pozůstalí, jasně vystihuje, co se nám mistři svého řemesla z Finské Kotky snaží sdělit. Doteky smrti, význam fatality a konečnosti jako takové a její následky pro ty, kteří zústanou, pocity prázdnoty, tesku, zmaru, rezignace, ale snad i naděje. Album je zároveň neskutečně melancholické, citlivé a do jisté míry nakonec i optimistické ve způsobu interpretace takového tématu, pokud to vůbec jde. Jisté "odhmotnění" a intenzivní vykřičení až do morku kostí v Mäntymaaově specifickém podání, dotváří naprosto dokonalou atmosféru, která vás zcela pohltí. Album není prvoplánové, jednoduché na poslech a jeho tvůrci nevykrádají sebe samé z předešlé tvorby, neopakují se, tak jak je to u podobných doomových kapel obvyklé. Naopak se tvůrčím způsobem a dokonalou hudební interpretací posouvají ve své kvalitě dál. Každé jejich album je výborné, a řekl bych, že vždy přesně naplňuje podstatu svého názvu. Horror Vacui - dokonalá ponurá, ale zároveň neskutečně melodická doomová prvotina nepustí ani po stém přehrání, spíše naopak. Ruins - teskná, melancholická a citová záležitost s blackovým základem. Kompaktní, vyvážené, precizní. Fata Morgana - další výborná porce kvalitní nepodbízející se hudby. Toto album potvrzuje ty předešlé. Naprosto dokonale zvládnuté řemeslo. A Auer? To je za mne po technické, zvukové i interpretační stránce naprosto dokonalé. Těch výrazů a poloh. Každým dalším poslechem objevujete nové, originální prvky, linky, které činí toto album tak zajímavé, tak vyzrálé, neoposlouchatelné, dokonalé. A The Bereaved znovu překvapuje, bere za srdce. Naposledy jsem měl stejné pocity při poslechu alba Octouber Rust od velikánů Type O Negative, což je opravdu už strašně dávno. Stejně progresivní, originální, řemeslné, ale především takové, že vás zcela pohltí a vy se vznášíte ve vzduchoprázdnu nicoty. Album má deset skladeb. „Thank you for the Dance“ začíná pomalým "intrem" pějících starců mystické země slz. Postupně se skladba rozvíjí do "symfonicko-akustické" linie v pomalém teskném tempu doprovázeném drsným, ale zároveň naléhavým vokálem. „Rat in the Wall“ nádherná, naléhavá, jemná a zpěvná skladba v úžasném tempu. Za mne to nejlepší z alba, vytrhávající vás svým tempem z částečné letargie. „Divided“ úzkostné vokální výkřiky a hrdelní tóny doplněné kitarovými riffy v kontrastu s jemnou klávesovou linkou. Ohromující, dusící, pohlcující, naléhavé, mrazící. „Again into the Night“ temný začátek předělený masivním riffem pokračující ponurou atmosférou a stísněným vokálem křičícím, naléhajícím, úzkostným. „Burden“ začíná jemnými ženskými vokály a postupně se zarývá hluboko do mysli posluchače svou syrovostí, naléhavostí. Co si počít s břemenem, které je větší, než dokážeš unést? „Diamonds in the Rough“ svižný zpěvný předěl, jako by hledal opět špetku optimismu a naděje v celé té atmosféře zmaru. Jde také o předem vydaný singl, který oprávněně tvůrci vybrali jako vrchol onoho pomyslného ledovce, jenž ční nad hladinou. „Pity the Living“ a „Goodbyes and Good Intentionsse“ od samého začátku opět utápí v naléhavosti a trízni, klade otázku po samotné podstatě alba. Jaké břímně nese ten, který odešel a jaké nesou ti, kteří zde zůstali. Pomalé tempo, mučivé vokály hraničící s bezvýchodností. „Tyhja“ atmosférické mrazivé tóny, ambientní dusivá atmosféra a těžké emoce. Závěrečná „The Colour of You“ s úvodní kitarovou vybrnkávkou a doslova prorockými slovy s následným drsným vokálem proniká na samou dřeň bytí. Absolutně expresivní, citlivá, bezvýchodná, ultimátní a zároveň něžná, uklidňující. Důstojná tečka celého opusu. S každým další

• Pátek, 30. ledna 2026