Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Label: Church Road Records
Vydáno: Pátek, 10. října 2025
Délka: 42:39
1. Each Breath Is A Flame, 2. Raise Them Towards The Sun, 3. The Shadows Of Prefiguration, 4. A Hammer To The Great Matter Of Birth And Death, 5. The All-Consuming Work Of The Soul's Foreclosing, 6. Justice Is Not Enough To Leave The House Of Modernity, 7. Discarding All Adornments (with Amelia Baker/Cinder Well)
1. Each Breath Is A Flame
2. Raise Them Towards The Sun
3. The Shadows Of Prefiguration
4. A Hammer To The Great Matter Of Birth And Death
5. The All-Consuming Work Of The Soul's Foreclosing
6. Justice Is Not Enough To Leave The House Of Modernity
7. Discarding All Adornments (with Amelia Baker/Cinder Well)
Čelistka Jackie Perez Gratz si na novém albu neuhlídala stopáž. Přestože se jedná o zajímavou a vlastně i originální směsku doom/post stylů efektně okořeněnou violoncellem, doposlouchat tohle album je náročné. Zbytečně rozvleklé a vokál je bída.
Neurvalá, rozbouřená, turbulentní deska od stonerové bestie, jejíž drásání je nezaměnitelné. Po šesti letech se vrací s další vlnou bolavé, valivé, špinavé a o Mattův drásavý vokál opřené hudby. Oslava riffu, oslava houževnatosti a síly unést těžké kříže.
Syrový živák z ojedinělého vystoupení Marcela Novotného letos v květnu v Brně, jenž však asi nebude mít potenciál oslovit mnoho jiných, než těch, kteří se koncertu zúčastnili. Kdyby Pípa místo toho se stejným programem objel republiku, udělal by asi lépe.
Italové GIOBIA, dnes vlastně legenda psychedelického rocku, odpálili své osmé album razantně, aby se postupně zahalili elektrizující mlhou a svou space rock psychotickou instrumentaci dovedli až k snovým imaginacím. Nutno poslouchat se zavřenýma očima.
Příjemně svěží koktejl stoner/grunge základu s progresivnějšími vlivy. Ne zrovna jednoduchý stylový mix zvládají Němci na výbornou. Je to jako boj depresivní prázdnoty s optimistickým nadhledem a občas až veselým sólovým křepčením.
Truchlivý a zdrcující manifest funerálního doom metalu. Dlouho jsem v tomto žánru neslyšel nic, natož dobrého, tak je můj úsudek možná trochu neobjektivní, ale má to všechny potřebné ingredience pro tento žánr a k tomu navíc vyvedené melodie plné bolesti.
Transcending Obscurity tentokrát žádnou extrémní obskurnost nepřinášejí. Nálož tradičního a hutného death metalu však taky potěší. Obzvláště v případě, že to patřičně šlape a hnětá. A to teda v případě této bandy z New Yorku rozhodně platí!
