KNIVES - REGLITTER I
Zní to jakoby postpunkeři, začali hrát rapmetal se saxofonem. Má to atmosférou, energii a spoustu zajímavých zvuků. Jestli tak má znít obsah škatule s visačkou „crossover současnosti“, tak vrním spokojeností.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Label: Silver Lining Music
Vydáno: Pátek, 16. ledna 2026
Délka: 43:30
Ak by som nevidel toľko skvelých koncertov SOEN, možno by som naozaj k ich novinke pristupoval príkrejšie. Takto som jednoducho šťastný z nového materiálu, nadšený z jeho kvality a teším sa na ďalšie zážitky v kluboch a na festivaloch. ... ČÍST CELOU RECENZI
SOEN sice mapuju, ale než abych měl naposlouchané jejich desky nějak vzevrubně, mám ve svém okolí skalní fanoušky — z jejich nadšení spolehlivě poznám, kdy vyšla nová deska nebo kde se chystá koncert. Z tohoto důvodu nemůžu nijak zodpovědně potvrdit všudypřítomné zkazky o recyklování vlastní tvorby, proto to vezmu z pohledu dostatečně nezúčastněného posluchače.
SOEN pracují s materiálem, který by v rukou jiného autora dokázal vzbuzovat opravdové nadšení. Jenže tady jako by pokaždé zvítězila potřeba být srozumitelný, čitelný a hlavně bezpečný pro sebe i posluchače. Povznášející plochy, intimní momenty i emotivní pasáže jsou pravidelně seříznuty stadionovým refrénem, pochodovým tempem nebo až příliš učebnicovým postupem pro středněproudého metalového posluchače – jen aby se někdo náhodou neztratil v temnější náladě nebo osobnější výpovědi.
Se SOEN mám tedy spíše „principiální“ problém a to je důvod, proč jsem každou z jejich desek slyšel nanejvýš párkrát. K dobru dávám fantastický zvuk i produkci a ještě to nechám zrát.
Rudi správně vypíchl to djentování v "Discordia" a občasné přitvrzení. Bohužel to je pohříchu málo svěžího, co lze pochválit (i když to djentování zní poněkud samoúčelně a tu skladbu rozbilo), protože Reliance je velice unavená deska a průnik do ní se mi nedaří ani po týdnu. Tedy daří, ale skoro nenacházím dobrého slova. Ani charismatický Ekelöf to na sedmičku nevytáhne. Nejvíc jsem rozčarovaný z Lopeze. Rozvláčné "bum - čvacht" snad v každé druhé skladbě jsem tedy skutečně nečekal. Jestli si chcete poslechnout SOEN ve vrcholné formě, pak "Imperial" z r. 2021.
SOEN se už asi nezmění a kdo by po několika předešlých albech čekal něco jiného je prostě naiva. Spíš by bylo velké překvapení, kdyby parta kolem charismatického zpěváka Joela Ekelöfa přišla s něčím z jejich zaběhnutých kolejí vybočujícím. A na rovinu si můžeme říct, že ani v případě jejich sedmého alba se to nestalo. "Reliance" jsou zkrátka SOEN tak jak je známe a tak jak je máme rádi. Možná se, tak jak zmiňuje Rudi, najdou ostřejší pasáže, jenže ty byly výrazné už třeba na albu "Imperial". Ale hlavně jsou SOEN usazeni ve svých typických melodických postupech a smrdí z toho komfortní zóna. Není to špatně, protože je to už delší dobu jejich zóna a pryč jsou časy srovnávání s prvotními vzory. Vždyť samotní SOEN už jsou dnes tím vzorem, kterému by se někteří rádi přiblížili.
Hodnocení tedy spočívá jen a pouze v síle skladeb, které album obsahuje. Jsou velmi hezky a funkčně udělané a samozřejmě se zčásti podřizují výraznému hlasu Joela Ekelöfa, ale to je také v pořádku. U mne ale většina materiálu vyvolává dojem, že už ho delší dobu znám a marně čekám na nějaký parádní moment nebo překvapivou linku. Předvídatelnost je tak hlavní slabinou spolu s absencí nějaké opravdu výrazné hitovky nebo silné emotivní balady, na které měli v minulosti SOEN takový cit. Bodování je těžké, chtěl jsem dát hodně, ale pak jsem si pustil předchozí alba.
Mám ještě v živé paměti jejich povedený koncert z loňského podzimu. S názorem na živá vystoupení této kapely tak lze zcela souhlasit s hlavním textem. Současně mám i v živé paměti jejich poslední dvě desky, ze kterých se setlist převážně sestával. A díky tomu i musím z hodnocení trochu ubrat. Jsou to stále chytlavé písně s výrazným charismatickým zpěvem, jenže se to až příliš opakuje. Překvapení se nekoná žádné, ale i tak je to moc fajn album.
-bez slovního hodnocení-
Zní to jakoby postpunkeři, začali hrát rapmetal se saxofonem. Má to atmosférou, energii a spoustu zajímavých zvuků. Jestli tak má znít obsah škatule s visačkou „crossover současnosti“, tak vrním spokojeností.
Výlet do temných hlubin industriálního metalu s překvapivě organickým nádechem, inspirovaným skutečnými ptačími zpěvy a zkušenostmi z dobrovolnické pomoci migrantům. Tristan vytvořil jedno ze svých nejtvrdších, ale současně nepřístupnějších alb.
Dissonant death, náznaky deathcore tendencí, splašená riffařina i eklektické výdutě zasahující až kamsi k extravaganci IMPERIAL TRIUMPHANT. Tahle novozélandská parta s přitroublým názvem umí svým posluchačům náležitě zamotat palici. Parádní deska.
Všichni co znají tvorbu Tristana Stonea ví, že industriál nemusí být jen studeně strojový, ale je možné jeho výrazovými prostředky přinášet i tvorbu se silným emotivním nábojem. To Tristan dokazuje i na nejnovější desce.
Nespoutaná blacková jízda s razantním punkovým tempem. Nizozemci si nehrají na nějaké odlehčené melodie, naopak berou dravou blackovou podstatu a šponují ji hardcore intenzitou. Je to zajímavý stylový mix, který funguje hlavně díky své naléhavosti.
Telochovi/Ghulovi MAYHEM sú hudobne bližšie k MARDUK než k disonantnej Blasphemerovej hnilobe, no „Liturgia smrti“ má potenciál vrátiť prapôvodných blackmetalistov po 7 rokoch do širšieho povedomia: nielen vďaka príspevku Garma a ULVER v úvodnom tracku.
Ako mi toto ušlo? Znovuzrodený Sub Pop pustil do sveta dekonštruovanú verziu kvltovej „dvojky“ od EARTH, a stojí to teda za to: geniálny grime remix „Seven Angels“ od THE BUG, príspevok Justina K. Broadricka, a pod tým riffy, riffy ktoré tečú ako med.





