Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Label: Self released
Vydáno: Středa, 14. května 2025
Délka: 61:19
1. TOMB OF THE TORMENTOR, 2. ALL IS DUST, 3. MASTER OF DEATH, 4. VANQUISHER, 5. AFTER DEATH, 6. LET THE GALAXY BURN!, 7. TARTARUS RISING, 8. ...DOOMED!, 9. TOMB OF THE TORMENTOR - Orchestral Version, 10. ALL IS DUST - Orchestral Version, 11. MASTER OF DEATH - Orchestral Version, 12. VANQUISHER - Orchestral Version, 13. AFTER DEATH - Orchestral Version, 14. LET THE GALAXY BURN! - Orchestral Version, 15. TARTARUS RISING - Orchestral Version, 16. ...DOOMED! - Orchestral Version
1. TOMB OF THE TORMENTOR
2. ALL IS DUST
3. MASTER OF DEATH
4. VANQUISHER
5. AFTER DEATH
6. LET THE GALAXY BURN!
7. TARTARUS RISING
8. ...DOOMED!
9. TOMB OF THE TORMENTOR - Orchestral Version
10. ALL IS DUST - Orchestral Version
11. MASTER OF DEATH - Orchestral Version
12. VANQUISHER - Orchestral Version
13. AFTER DEATH - Orchestral Version
14. LET THE GALAXY BURN! - Orchestral Version
15. TARTARUS RISING - Orchestral Version
16. ...DOOMED! - Orchestral Version
Jakýsi prequel k minulému albu hezky rozvíjí dřívější hudební koncept. Je to ještě víc OPETH než debut a nejsem si jist, zda je to tak dobře. Ale hudba je to po všech stránkách bravurně udělaná, takže se to poslouchá samo.
Ano, je to tak. Američané oproti předchůdci zas tolik nového nepřinášejí, ale dá se říct, že se jim podařilo stabilizovat současnou moderně metalovou polohu a že se v ní cítí dobře. Skladby z novinky zní svěže, mají podařené melodické linky i odpich.
Moderní metal je proměnlivý, technický, melodický a košatý, tak už to prostě je a netřeba se tomu bránit. Ukazují to současní RIVERS OF NIHIL a teď i FALLUJAH. I těm to šlape velmi slušně. Přestože se nic převratného neděje, album jako celek funguje.
Spýtajme sa spolu s Marie Kondo: „Prinášajú nám KGatLW radosť?“ Odpoveď je aj na 27. doske jasné áno. Jemné orchestrálne aranže (odkaz na „Paper Mâché...“?) prekryjú istú schématickosť, ktorá sa pri tempe dve dosky ročne zákonite vkráda. Hudobný dopamín!
Odpověď na otázku, jestli je možné hrát pidlikací progmetal bez toho, aby tam pidlikali kytary. Tento projekt spájí dvě velká basová jména, kterými jsou Steve Di Giorgio a Jeroen Paul Thesseling. Pokud jsi basák, budeš si pravděpodobně uchcávat štěstím.
Melodie umí Španělé složit pěkné, to se musí nechat. Jinak je jejich druhé album, vydané v poměrně rychlém sledu od prvotiny, kolekcí příjemného heavy metalu plně oddaného zvuku 80. let. Deska šlape velmi slušně, byť ke konci už trošku na setrvačník.
Mistři melancholické hudby se ani tentokrát nedokáží či nechtějí vydat mimo svou komfortní zónu. Není to kolekce špatných písní, ale jsou to stále tytéž variace na čtvrt století staré téma. Dejme tomu z úcty ze starým nahrávkám ještě pár poslechů.
