Ruku na srdce, vadí snad ještě někomu z vás, že se MASTODON s největší pravděpodobností definitivně rozešli s koncepčním přístupem ke skládání alb? Anebo že už je po poslechu jejich sedmé studiové nahrávky lze jen těžko považovat za metalový progres? Mně osobně teda jen velice těžko. Dokonce jim nemám pranic za zlé, že se jim zalíbilo na prknech, co znamenají svět, situovaných uvnitř velikých arén, kde to jen hučí pod náporem hlasivek tisíců, a možná už i desetitisíců, oddaných fanoušků.
Už předchozí deska "The Hunter" znamenala dlouhý úkrok tímto směrem a letošní rok vše jen potvrzuje. Americká skupina se zkrátka chce co nejdéle poohřát na výsluní a definitvně tak prorazit do metalového mainstreamu. Hovořit však na tomto místě o, z pohledu popularity, revolučním počinu, či nedej bože "Once More ´Round The Sun" přirovnávat k jistému černému albu, by bylo jen senzacechtivým prohlášením, byť velice lákavým.
Na to se jedenáctka skladeb ještě stále drží v mantinelech metalové muziky pro trochu náročnější publikum, tedy nesnaží se posluchači za každou cenu podbízet. Tyto myšlenky rozhodně nezažene ani neobyčejně chytlavý refrén ve skladbě "The Motherload", jež nemá v historii této kapely obdoby. Až rockově vzdušná kompozice naplno otevírá hřiště pro rejdy vokální dvojice Hinds-Sanders, během kterých si jen sotva vzpomenete na to, že jim to živě bude opět skřípat jako ďas.
Chytlavost a přímočarost jsou vůbec jasnými znaky celé nahrávky. V jednotlivých skladbách se už dávno nevyprávějí rozsáhlé příběhy, necestuje do vesmíru ani nekonzumují lehké drogy. Přesto to však ani na vteřinu nepřestávájí být "staří dobří" MASTODON. Málokdo z jejich dnešních fanoušků si už dnes vzpomene na úplné a značně rozdivočelé začátky skupiny v podobě desky "Remission", ale jakmile na následujícím albu "Leviathan" začala blikat směrovka s nápisem melodie, bylo jasné, že to za bezmála 10 let skončí takto nějak podobně.
Těžko říct, jestli je hlavní předností novinky spíše přirozenost, s jakou se americké skupině daří skládat posluchačsky naprosto přehledné skladby, které však nemůžou urazit ani vyznavače náročnějších postupů anebo je to zkrátka přirozený talent soukat ze sebe skvělé metalové hity jak na běžícím pásu, který v útrobách kapely dřímal už dávno dávno předtím. S největší pravděpodobností je pravda někde uprostřed, o čem nejlépe přesvědčí hned několik albových mílníků, které je potřeba zmínit.
O "The Motherload" už toho bylo (i v tomto článku) napsáno a napovídáno více než dost a tato jasně hitová kompozice nejspíše zůstane i nejsilnější položkou alba, ale hned v těsné blízkosti za ní se tísní celý zástup výborných kusů. Tak třeba ten titulní je jasnou reminisciscencí minulých prací kapely, která však místo toho, aby urážela nějakým sebevykrádáním, přesvědčivě demonstruje svůj vývoj až do současné podoby. Jiné vzpomínky, tentokráte na epiku a psychedelii z "Crack The Skye" může v náznacích nabídnout "Chimes At Midnight". Jakmile však dozní úvodní kytarový motiv a pomalejší tempo se promění ve valivý marš, je jasné, že tyto časy už pro skupinu jaksi skončily.
Hrabání se v minulosti jen prostřednictvím malých flashbacků je vůbec oblíbená současná kratochvíle MASTODON. Jak jinak si lze vysvětlit hopsavý rytmický motiv v "Aunt Lisa", než takové malé ohlédnutí se do dob, kdy Brann Dailor mlátil do bicích s mnohem větší zuřivostí než nyní. Jsme však v roce 2014, kdy musí být vše pod přísnou kontrolou, a tak nečekejme žádné zběsilosti, nýbrž metalovou veselici plně podřízenou snaze o velikou čitelnost a průhlednost. Kdyby to náhodou někomu ještě nebylo jasné, dostane s dalším explozivním refrénem v "Ember City" definitivní vyrozumění.
S vývojem velkých skupin, a tou MASTODON už minimálně několik let jsou, to je pro mnohé fanoušky, kteří jsou s nimi v tom od začátku častokrát těžké. Už jsme to tady taktéž probírali mockrát, ale holt vývoj je vývoj a pokud to bude znamenat desky jako je tato, tak s tím nebudu mít žádný problém. Jasně, i z mého pohledu bývalo lépe, ale tuhle podobu v tom nejlepším slova smyslu nenáročného metalu si nechám vždycky a rád líbit.
