Člověk občas potřebuje vypadnout ze všedního cvrkotu, ponořit se do svých historicko-futuristických rozjímání, přitom si pohladit staré jizvy a připravit si místa na nové. Člověk občas potřebuje najít desku jako „The Inevitable Past Is The Future Forgotten”.
„All this time I search for clues, wasted time it’s no use,
I’ll never see what it means; I’ll always sleep through your dreams,
Oh notice, oh we choose this”
(„What I Lose“)
Věci se mají asi tak, jako když sedíte se svým kamarádem na barové stoličce v podniku, kde hrají oblíbenou muziku, a kecáte. Žvaníte dlouho a o mnohém. Probíráte svůj život, úspěchy, záměry, mindy a všemožné vyjebávky, jež z vás zformovaly jedince, který si může takto v klidu sednout a tlachat o tom co by bylo, kdyby bylo, nebylo. Předkládáte své příběhy z let, kdy jste ještě měli představu o světě a snažili jste se jí držet, protože právě ona vás vždy posouvala, kolikrát bolestně a draze, dál. Učitel čas vás obrousil, zjizvil, ale i vyztužil a vybavil ostruhy, jež sice nemusíte mít příliš v lásce, ale neodpáráte je a víte, že to bez nich už nejde. Potřebujete je. Jste už pokročile uvědomělý, ale nezapomínáte a jste zároveň šťastni za dni krutě odhalených pravd z dnešního pohledu vypadajících jinak. Dojde i na trošičku rozpačitosti. Už teď víte, že pokud budete mít to štěstí, tak za dekádu budou podobné brýle nasazeny právě na toto období a přejete si, aby ta skla byla co nejslabší.
Váš parťák je na stejné frekvenci a jste oba rádi za tyhle hodiny, nevidíte se často. Možná právě proto si tolik rozumíte. Náhle zjistíte, že vám přes vzájemné zpovědi uchází půvab víly pokaždé se jenom mihnoucí s úsměvem a další plnou sklenkou. V tento moment si v nostalgickém rozpoložení vzpomenete, že jste krásu svojí první opravdové lásky přehlíželi podobně dlouho nemotorně. Kombinací kuráže, oboustranných sympatií a možná i profesionálního přístupu vám je seslán nový rozhovor, přičemž se kolega už naplno věnuje poslechu revivalové kapely. V nalezené tváři se během útulných slovních výměn promítají odrazy několika žen, jež ve vašem životě něco znamenaly, a nebylo by to odvážnější já, aby se nepokusilo o setkání, kde nebude potřeba odběhů k ostatním hostům. Získáváte telefonní číslo. Jste balónek napuštěný heliem, který si domů nese veselé dítě. Druhý den voláte, nejste zklamaní jako byste byli několikrát předtím, jste dokonce podivně vděčni za tenhle naivní výlet v prostoru a do uší hrají indie rockeři THREE MILE PILOT.
„Let’ run, let’s just get away, let’s just see what happens next
I’m leaving today, I cannot stay, I’m leaving today into space”
(„Still Alive“)
Pohybujeme se v klasickém hudebním trojúhelníku, zde s jemně laděnou kytarou a basou, intimními bicími, jež jsou úžasně zdůrazňovány vsuvkami piána a do toho všeho jsou vpouštěna různá atmosférická pozadí. Časté melancholické dvojzpěvy, největší to poznávací znamení, prosty jakéhokoliv jalového afektu, působí vyrovnaně, přirozeně přitom zanechávají mocný citový dojem. Tempa jsou vsazeny do středně rychlých až pomalých rovin, nikdy nepostrádaje obdivuhodnou vitální jiskru. Špinavě popové gradace jsou krátké, zdrženlivě intenzivní a jasně definující skladby např. v „What I Lose“, „What’s In The Air”. Nic není nikam násilně tlačeno, avšak síla povědomé melodiky a prostorných rozpoložení jednotlivých kompozic, stejně tak celého útvaru, je až jímavě odzbrojující. Obří charisma Američanů nepotřebuje k úspěchu žádné doplňující umělé příkrasy ani zbytečné emotivní pózy. Celá projekce pak plyne nenápadně, mimochodem.
Trojlístek mistrovsky naznačuje kam se ohlédnout nebo dojít. Vy sami už byste měli vědět proč, tedy pokud se vám podaří dostat do stavu, kdy vidíte neodvratnou minulost v jisté zapomenuté budoucnosti.