JURSKÝ PARK - Den, kdy ožili dinosauři 2/2

JURSKÝ PARK - Den, kdy ožili dinosauři 2/2

JURSKÝ PARK - Den, kdy ožili dinosauři 2/2

JURSKÝ PARK - Den, kdy ožili dinosauři 2/2

Brána Jurského parku se opět otevírá a čeká nás ještě několik důležitých zastávek. Nejprve prozkoumáme herecké obsazení, pak se přesuneme na Havaj a do Kalifornie. V poslední třetině si film prohlédneme pod drobnohledem a zhodnotíme jeho nezpochybnitelný přínos v oblasti vývoje CGI efektů.

Lidský element

Jurský park, to nejsou jen dinosauři, ale také lidé. Funkčně napsané postavy, s nimiž se divák může ztotožnit a využít je jako průvodce divokou přírodou. Již jsem zmínil, že Spielberg nechtěl záměrně obsazovat nejznámější hvězdy stříbrného plátna, i když si je pochopitelně mohl dovolit. Režisér vsadil na spolehlivé poctivé herce, kteří formou přirozených emocí dokáží navodit pocit, že všechna ta digitální nádhera představuje reálné nebezpečí, případně neobyčejnou krásu. Pokud efektům nebudou stoprocentně věřit herci, nebudou jim věřit ani diváci. Ani sebelepší vizuální trik nemůže mít tolik potřebnou údernost, pokud nedostane zpětnou odezvu od člověka, který na něj přirozeně reaguje. Když paleontolog Alan Grant poprvé spatří brachiosaura, musí divák uvěřit tomu, že jej Doktor Grant doopravdy vidí a vnímá jeho přítomnost. Přesně to bylo při výběru herců pro Stevena Spielberga směrodatné.

JURSKÝ PARK

Laura Dern na sebe upozornila dvojicí mysteriózních snímků od mistra temnoty Davida Lynche. Nejprve si zahrála v hororově laděném thrilleru Modrý samet (1986) a výraznou roli ztvárnila i v šílené road movie Zběsilost v srdci (1990). Prostřednictvím romantického dramatu Piano (1993) předvedl strhující výkon do té doby převážně televizní herec Sam Neill. Rolí pomstychtivého farmáře Stewarta se dostal do hledáčku velkých filmových studií, čehož okamžitě využil právě Steven Spielberg. Oba herci získali v Jurském parku úlohu tak trochu zvláštního páru paleontologů Ellie Sattlerové a Alana Granta. Zvláštního, protože si během filmu nešeptají vzájemné něžnosti, a přesto je každému jasné, že k sobě jednoznačně patří. Nezodpovědného miliardáře Johna Hammonda si střihl Richard Attenborough, starší bratr dosud žijícího přírodovědce Davida Attenborougha. Je dobré zmínit, že Attenborough starší je možná o trochu více znám jako režisér než herec. Jeho monumentální epos Gándhí (1982) patří po právu mezi šperky světového filmu.


Ústřední trojlístek máme za sebou, ale Jurský park nabízí i naprosto skvělé vedlejší postavy. Tou nejvýraznější se stal jednoznačně matematik Ian Malcolm posedlý teorií chaosu, jehož dokonale ztvárnil Jeff Goldblum. Prostor, který měl herec k dispozici, využil v maximální možné míře a myslím si, že šlo bez diskuse o jeho nejlepší výkon od roku 1986, kdy zazářil ve sci-fi hororu Moucha. Ian Malcolm představuje navíc i nejvýraznější pojítko s knižním románem Michaela Crichtona, neboť na ramenou nese ono eticko-ekologické poselství. Goldblum skrze širokou škálu gest i vrozenému charismatu svou roli podává s naprostou lehkostí.

JURSKÝ PARK

S hrajícími dětmi to mívám vždy tak padesát na padesát. Buď mě jejich přítomnost irituje, nebo mi vůbec nevadí a stávají se naopak nepostradatelnou součástí filmu. Ariana Richards a Joseph Mazzello spadají naštěstí do té druhé skupiny. Jako vnoučata rozmařilého miliardáře jsou přesní a vlivem scénáře dokonce rozvíjejí charakter Alana Granta, v jehož postavě nacházejí náhradní otcovský vzor. Ovšem i další, podstatně menší postavy tu mají svou vlastní chvilku slávy. Věčně kouřící programový inženýr s tváří Samuela L. Jacksona, dále Bob Peck v roli ostražitého lovce nebo téměř komediální kreace Wayna Knighta, jehož postava nespokojeného programátora Dennise Nedryho ukazuje, jak to může dopadnout, když jako bohatý podnikatel šetříte na svých zaměstnancích. Obsazení všech rolí proběhlo jen pár týdnů před první klapkou, což nebývá zvykem. Herci tedy měli celkem omezený čas na to, aby se do svých postav takříkajíc obuli. Nastal ideální čas navštívit Havaj.

Ostré slunce i neustávající déšť

Dne 24. srpna 1992 vypuklo třítýdenní natáčení v otevřeném terénu. Havajské souostroví nabízí mnoho exotických míst a štáb jich navštívil hned několik, přičemž nejvíce materiálu se pořídilo na zmiňovaném ostrově Kaua‘i. Zde architekti zhotovili i řadu kulis, mezi které patřily vysoké elektrické ohradníky, obrovská dřevěná brána předznamenávající start vyhlídkové jízdy a budova návštěvnického centra, což byla ve skutečnosti jen pěkně naaranžovaná fasáda podepřená zamaskovaným lešením. Vůbec poprvé se zde ke slovu dostaly i robotické hračky Stana Winstona. Scénou s ležícím triceratopsem celé natáčení vlastně začalo. Napětí na place se v tu chvíli dalo krájet. Jak budou nákladné rekvizity vsazené do divoké přírody vypadat za denního světla a co reakce herců? Nepůjde o pouhou strojenou frašku? Jsem si jist, že odpověď už každý čtenář dávno zná. Setkání s nemocným prehistorickým obrem fungovalo přesně tak, jak si Spielberg přál. Krásná byť trochu posmutnělá scéna vlila do žil celého štábu obrovskou dávku optimismu, s níž se celé natáčení stalo příjemným i trochu napínavým dobrodružstvím.

JURSKÝ PARK

Jediný, ale zato obrovský mrak na jinak modrém nebi představoval hurikán Iniki, který udeřil 5. září a na nějaký čas ochromil celou Havaj. Přírodní živel dokonce na jeden den zastavil natáčení a třeba plánovaná scéna se stádem galimimů musela být přesunuta na sousední ostrov Oahu. Divoký hurikán si na konto připsal ještě jeden zajímavý příběh. Někteří diváci si možná dodnes nedokázali vysvětlit, proč se smrt programového inženýra Raye Arnolda odehrála absolutně mimo záběr. Inu, to je tak. Samuel L. Jackson, který tuto postavu ztvárnil, měl dle technického scénáře zemřít během hrdinného boje s velociraptory, když se vydal do údržbářské budovy dokončit restart systému. Scéna měla být děsivá a patrně i nejdrsnější z celého filmu. Pár záběrů stihl režisér pořídit, ale sílící hurikán to patrně viděl jinak a během nočních hodin totálně zničil kulisy budovy i několik důležitých rekvizit. Scéna tak nikdy nebyla dokončena, i když si myslím, že ukousnutá ruka, na kterou Ellie Sattlerová narazí, je sama o sobě děsivá více než dost.

I přes tyto peripetie se štábu podařilo natáčení na Havaji dotáhnout do zdárného konce a několik autentických záběrů s nezkrotným hurikánem si dokonce našlo cestu do finálního sestřihu filmu. Všechno zlé je k něčemu dobré, něco na tom opravdu bude. Září se přehouplo do své druhé poloviny, a to znamenalo jediné. Návrat do Kalifornie, konkrétně tedy do studií Universal, v nichž vyrostlo několik zásadních interiérových lokací. Z těch menších jmenujme vnitřní prostory budovy návštěvnického centra, laboratoř s dinosauřími vejci nebo umělý strom, kde došlo k setkání s býložravým brachiosaurem, který kýchne přímo na Lex. Mezi větší hřiště nabízející prostor jako stvořený pro akční sekvence můžeme zařadit třeba do detailu vybudovanou kuchyň nebo vysoký strom, na jehož vrcholu byl za pomoci jeřábu zachycen vrak vyhlídkového vozu. V této studiové lokaci natočil režisér adrenalinovou záchranu malého Tima.

JURSKÝ PARK

Útok tyranosaura na cestě u výběhu. Patrně nejslavnější scéna z filmu a také největší interiérová stavba. Ano, celá mimořádně složitá scéna vznikla pod střechou obrovského studia, které poskytlo Warner Bros, protože ani Universal nemělo k dispozici tak velké prostory. Složitá především pro kombinované záběry s obrovským robotickým modelem tyranosaura a jeho počítačově generovanou podobou, která se do filmu zapracovala až později. Práci rozhodně neusnadňovala ani nutná přítomnost permanentního deště. Pršet muselo opravdu neustále a tuhle skutečnost špatně snášel právě několikatunový výtvor Stana Winstona, do jehož latexové kůže voda pronikala a zvyšovala tak jeho celkovou hmotnost. Robot se pak začínal nekontrolovatelně třást a trhaně sebou škubat. Po každých zhruba deseti minutách musela přijít pauza, načež technici začali obrovský model vysoušet utěrkami a fény. Stan Winston, skrytý pod žlutou pláštěnkou, vše s obavami pozoroval a jen doufal, že nedojde k nějakému fatálnímu zkratu. Tak zle naštěstí nebylo a když robot odváděl svou práci, vypadal jednoduše fenomenálně! Jinými slovy - doopravdy hrál.

Je trochu úsměvné vědět, že za nejtěžší úkol celého natáčení považoval koordinátor speciálních efektů Michael Lantieri přinutit vodu ve sklence k tvorbě perfektních soustředěných kruhů. Byl to výborný nápad, na němž Spielberg trval. Tyranosaurus se blíží a napětí stoupá, neboť jeho těžké kroky vyvolávají otřesy, které mimo jiné rozhýbou hladinu ve sklenkách s vodou položených na palubní desce vozu. Zkoušelo se všechno možné. Houpání s vozem, mlácení do palubovky, mlácení paličkami do velkého bubnu. Lantieri dokonce volal jednomu známému fyzikovi, zda by na skladě neměl nějaký ten trik. Neměl. Zoufalý Michael Lantieri si v pohodlí svého domova nalil drink, sedl ke své kytaře a pořádně hrábl do strun. Náhle přišel nápad. Michael postavil sklenku na tělo kytary a přejel prsty přes struny. A hle, vibrace vyvolaná úderem do strun dokázala na hladině alkoholického nápoje vyčarovat krásný kruh. Druhý den si technik lehl na podlahu vozu a zadrnkal na strunu nataženou pod palubní deskou. Steven Spielberg dostal své perfektní kruhy. Jak geniálně jednoduché.

JURSKÝ PARK

Sezení na dvou židlích

Spielberg si s blížícím se koncem natáčení uvědomoval, že hlavní hvězdou Jurského parku je jednoznačně tyranosaurus, a tak došlo k rozhodnutí přepracovat konec filmu a dát obrovskému predátorovi ještě jednu scénu. S dotěrnou dvojicí velociraptorů nakonec nesvedli souboj lidští hrdinové, ale sám tyranosaurus. To, co bylo před pár měsíci nemožné, dokázala neustále se vyvíjecí technologie nyní uskutečnit. V epickém souboji není přítomen žádný robot a vznikl celý výhradně za pomoci výkonných počítačů a talentovaných animátorů. Stačilo jen natočit hrdiny, kterak obezřetně opouštějí budovu návštěvnického centra, podrobně rozfázovat průběh a choreografii souboje a zbytek přenechat lidem z ILM. Šlo o opravdovou revoluci za pochodu, ale neustálý průzkum neznámého terénu přinášel růže. Jestliže zpočátku provázely natáčení jisté obavy, ke konci si tvůrčí tým připadal jakoby s počítačovou animací pracoval odjakživa.

Poslední klapka padla 30. listopadu 1992, o celých dvanáct dní dříve oproti původnímu plánu. Dosud žijící legenda a Spielbergův dvorní střihač Michael Kahn dokázal Jurský park převést do hrubé podoby během necelých dvou týdnů. Po kompletním sestavení scén a posledních úpravách předal režisér hotový film do postprodukce. Manažeři studia Universal i producenti Kathleen Kennedy a Gerald R. Molen vrněli blahem. Spielberg mohl odletět do Polska natáčet Schindlerův seznam, přičemž postprodukční práci lidí z ILM koordinoval na dálku. Hodnotil kvalitu digitálních triků, navrhoval občasné úpravy i drobné změny. Několikrát do týdne pořádal se štábem z ILM i videokonference, během kterých se ladily nejrůznější detaily. Šlo o hektické období, kdy režisér několik měsíců pracoval na dvou projektech naráz. Během dne jej obklopovali nacisté a po večerech dravci z dávných časů. Hotové záběry s digitálními dinosaury naštěstí vypadaly parádně a dokončovací proces pokračoval bez zjevných potíží k cílové rovince.

JURSKÝ PARK

Síla zvuku

Nikdo na světě netuší, jaké zvuky pravěcí dinosauři vydávali. Jakým řevem zastrašovali své nepřátelé ani jak se svolávali. Nevědí to paleontologové, natož lidé od filmu. Zadání od Stevena Spielberga pro zvukové specialisty znělo proto jednoduše. Čím blíže současným zvířatům, tím lépe. Široká škála hlasů měla znít reálně, sytě a nápaditě. Zvukový designér Gary Rydstrom proto se svým týmem začal nahrávat a shromažďovat velké množství audio materiálu. Od syčení hadů, přes zpěv ptáků až po vřeštění šimpanzů. Ze zaznamenaných zvukových stop se potom začal skládat unikátní hlasový mix ušitý na míru každému prehistorickému zástupci, který ve filmu sehrál svou úlohu. Řev velociraptora je kombinací hlasů delfína a mrože. Dilophosaurus, jemuž filmoví tvůrci dali schopnost plivat jed, se projevuje širokým spektrem hlasových projevů, v nichž můžeme zaslechnout labuť, vřešťana, chřestýše i jestřába. Nemůže být pochyb o tom, že působivá koláž hlasů dodala dinosaurům opravdový punc autentičnosti.

Ostatně zvuk jako takový je velmi výraznou devízou snímku Jurský park. I na tomto poli byl Steven Spielberg pokrokový, neboť trval na tom, aby byl jeho film jako první na světě vybaven digitálním zvukem, jenž povyšuje zážitek ze sledování na další úroveň. Ruku k dílu tak přiložila společnost Digital Theatre System (DTS), kterou Spielberg v roce 1990 pomáhal založit. DTS se specializuje na digitální vícekanálový formát prostorového ozvučení se ztrátovou kompresí. Dnes už naprostý standard v kinech i v každém druhém obývacím pokoji, ale roku 1993 šlo o něco doslova neslýchaného. Revoluční průlom v oblasti vizuálních a zvukových efektů přinesl Jurskému parku nejedno prestižní ocenění.

JURSKÝ PARK


No a když už se zabýváme zvukem, musíme zákonitě zmínit i jméno hudebního skladatele Johna Williamse. Pro skladatele šlo v tu dobu o jubilejní desátou spolupráci se Spielbergem, a proto věděl naprosto přesně, jak k danému úkolu přistoupit. Precizní rukopis Williamse si nelze splést s nikým jiným, a to platí i v případě Jurského parku. Skládání a následné nahrávání začalo na přelomu února a března roku 1993. Williams opět vsadil na honosnou orchestrální hudbu a několik stěžejních motivů, které filmem proplouvají a vyvolávají u posluchačů pocity ohromení i úcty. Tento přístup dává pochopitelně smysl, neboť setkání s dinosaurem nejde podmáznout ničím jiným než impozantní hudební partiturou.

Hlavně to prodat

Rozpočet filmu Jurský park činil šedesát tři milionů dolarů, a přesto se studio Universal nezdráhalo nalít do pečlivě promyšleného marketingu další desítky milionů. Jádro této kampaně tvořily především smlouvy s více než stovkou nejrůznějších společností. Kenner Products začala ve velkém vyrábět hračky, vývojářské firmy Sega a Ocean Software vytvořily několik videoher a do masivní reklamní kampaně se zapojil i slavný řetězec rychlého občerstvení McDonald’s. Trailery byly připravovány s naprostou virtuozitou. Ukazovaly jen velmi málo. Jejich hlavní snahou bylo vzbudit v divácích strach a především zvědavost. Tedy přesný opak dnešních standardů, kdy si pustíte doslovný trailer a na samotný film už ani nemusíte koukat. Vynaložené úsilí nebylo rozhodně marné, i když o filmu dopředu asi nikdo ze zasvěcených nepochyboval. Už během testovacích projekcí manažeři studia a producenti věděli a hlavně viděli, že před sebou mají globální hit, který změní svět a ještě jim vydělá hromady peněz. Není nač čekat. Podívejme se nyní na film trochu zblízka.

JURSKÝ PARK

Vyhlídková jízda

Miliardář John Hammond chce otevřít velký zábavný park s prehistorickými tvory vypěstovanými v laboratoři. Park se nachází na velkém ostrově a je potřeba, aby jeho slavnostní otevření nejprve posvětila skupina nezaujatých vědců. Lidská hamižnost jednoho zhrzeného jedince však záměrně nabourá už tak chatrný bezpečnostní systém parku, což se dinosaurům, které nebaví hrát si na cvičené opice, nesmírně hodí. Dějová kostra Jurského parku v kostce. Jednoduchá, přímočará, bez zjevných komplikací a díky jednomu z nejlepších vypravěčů Hollywoodu i skvěle odprezentovaná. Prvních dvacet minut filmu nám v několika samostatných sekvencích představí hlavní postavy, jejich charakterové rysy a motivace. Tahle svižná seznamovačka pak vrcholí v jednom z nejslavnějších záběrů devadesátých let, kde je nám bez obalu demonstrováno největší lákadlo filmu.

Krátký prolog si pro sebe krade nebezpečný velociraptor, který v příběhu zaujímá pozici jakéhosi hlavního záporáka či ultimátního nebezpečí, chcete-li. Následuje seznámení s Hammondovým právníkem, párem paleontologů a počítačovým programátorem Dennisem Nedrym. Z téhle startovní předváděčky charakterů je nejzajímavější patrně paleontolog Alan Grant, protože nám divákům předává formou dialogu menší návod pro pozdější minuty filmu. Malý kluk zpochybňuje Alanovy úvahy o spojitosti mezi dinosaury a ptáky. Navíc mu kosterní zkamenělina velociraptora připomíná pouze přerostlého krocana. Alan, který děti nemá zrovna v oblibě, se rozhodne opovážlivého chlapce trochu postrašit. Během následného monologu o dravosti pravěkých predátorů se dozvíme několik zásadních poznatků. Třeba, že tyranosaurus nevidí nic, co se nepohybuje a také je nám popsána lovecká strategie i inteligence velociraptorů. Funguje to skvěle. Chlapec je opařený hrůzou a my informovaní diváci nejsme později překvapení, když sledujeme dvojici účinně spolupracujících dravců.

JURSKÝ PARK

O chvíli později už jsme se všemi pro děj důležitými postavami na ostrově a usazeni v džípu jedeme do náručí zmiňované ikonické scény. Širokoúhlý záběr míří na okouzlené tváře Alana Granta a výstředního matematika Iana Malcolma. Spielberg šlape na brzdu a záměrně oddaluje to, co musí přijít. Scéna pozvolna roste a kamera se zuby nehty drží užaslého výrazu Alana, který pomalu vstává ze sedadla vozu. Paleontolog si neohrabaně sundává brýle, čelist má pokleslou a oči vytřeštěné. Doktorka Ellie Sattlerová spokojeně sedí a vede zaujatý dialog o dávno vyhynulé prehistorické rostlině, jejíž list drží v ruce. Grant jí sáhne na hlavu a otočí ji, aby konečně viděla to, co on. Ellie přeruší větu uprostřed a její čelist také poklesne. I ona vstane a fascinovaně hledí před sebe. Přijde střih. Kamera se posadí nízko za oba vědce a hledí vzhůru, aby znásobila monstrozitu dospělého brachiosaura, jehož majestátnost umocní notoricky známá partitura Johna Williamse. Údernost této scény spočívá v příslibu něčeho grandiózního, co můžeme vyčíst z výrazů herců a následného naplnění tohoto příslibu formou dokonalé filmové magie.

Jurský park obratně používá vizuální prvky k tomu, aby své publikum navnadil a ohromil úžasem z očekávaného odhalení. Jde o typický podpis Spielberga, režijní obchodní značku, která se vyskytuje v nejednom díle jeho rozsáhlé filmotéky. Tedy skutečnost, že postava vidí něco neuvěřitelného dříve než zvědavý divák. Vzpomeňme si na Čelisti a policejního náčelníka Brodyho, když poprvé spatří žraloka. Nebo na sci-fi E.T. - Mimozemšťan a nezapomenutelné setkání Elliota s vesmírným návštěvníkem. Jde o velmi zprofanovanou režijní techniku, kterou se úspěšně i neúspěšně snažil napodobit nejeden hollywoodský filmař. Jistě si vybavíte Den nezávislosti (1996) od Rolanda Emmericha. I zde se nacházejí mnohačetné záběry na šokované obyvatelé New Yorku, kteří upřeně hledí k nebi, aby nám následný střih ukázal gigantické mimozemské koráby plující oblohou.

JURSKÝ PARK

Otevřením své brány v létě roku 1993 dokázal Jurský park zhmotnit sny milionů dětských diváků a zažehnout jejich zájem o dávno zkamenělou historii naší planety. Přivést pravěké tvory k životu byl velmi riskantní a nejistý podnik, avšak dobře využité vědecké poznatky, věrohodnost zápletky vycházející ze stejnojmenného románu a sázka na nové filmové technologie přinesla Spielbergovi kýžený efekt. Film si navíc díky serióznímu přístupu, vážnosti témat a nekompromisní dravosti některých pasáží bezezbytku užívalo a stále užívá i dospělé publikum. Až bezohledné nadšení Johna Hammonda a jeho právníka nahání hrůzu, což svou reakcí potvrzuje i milovník teorie chaosu Ian Malcolm: „Váš absolutní nedostatek úcty k přírodě mě ohromuje.“ Hammond od pozvaných vědců nutně potřebuje pozitivní hodnocení, aby nervózní investoři jeho megalomanský projekt nadále financovali. Počáteční údiv však střídá vystřízlivění a řada palčivých etických otázek. Poslední zbraní nezodpovědného podnikatele se tak stane vyhlídková jízda, na níž si chce ověřit reakce těch, o které jde dle jeho slov především - dětí.

Vnoučata miliardáře Lex a Tim přirozeně zapadají do soukolí příběhu. Tím, že svou pozornost upínají k Alanovi, který dětičky zrovna moc nemusí, si film připravuje podloží pro několik komických situací a zároveň dává nerudnému paleontologovi prostor pro osobnostní rozvoj charakteru. Vyhlídková jízda má celou skupinu uhranout, ale ve skutečnosti jí sebere poslední zbytky optimismu. Výběhy zejí prázdnotou, svérázný vědecký matematik Ian svými výstřednostmi testuje Ellie a vrcholem všeho je nemocný triceratops, jenž bezmocně leží ve vysoké trávě a má očividné bolesti. Zkroušený Hammond veškeré dění sleduje z řídícího střediska a netuší, že to nejhorší má teprve přijít. Nespokojený programátor Dennis Nedry spustí program, který vypne elektřinu v parku, jen aby mohl uniknout z ostrova s dinosauřími embryi a prodat je Hammondovu konkurentovi. Ohradníky bez elektřiny však představují dokonalý recept na katastrofu.

Po těchto peripetiích přijde na přetřes klíčová pasáž s tyranosaurem, která rozdělí postavy do několika samostatných skupin a Spielberg pak v cyklicky střídaných sekvencích dohraje celou šachovou partii do zdárného konce. Linka s Alanem a dětmi je nejvíce dobrodružná a stmelující. Ellie, zraněný Ian, stopař Robert Muldoon a Hammond nás pro změnu zavalí napětím i bojem o holé přežití. Dětinsky nezodpovědného Dennise Nedryho dožene spravedlivý osud, když se jeho sen o zbohatnutí rozplyne ve spršce zeleného slizu a ostrých drápů. V poslední třetině dojde ke spojení dvou hlavních linek, přičemž svůj prostor si pro sebe konečně utrhnou i velociraptoři v několika mimořádně napínavých scénách. Jak můžeme vidět, základní vzorce jednoduchého příběhu uvádí do pohybu řada precizních mechanismů, které Spielberg mistrně ovládá. Vše rovněž umocňuje poměrně realisticky pojatý scénář a tři pečlivě rozmístěné vrcholy, jež svou podstatou připomínají nášlapné miny s mimořádně silným účinkem. Setkání s brachiosaury, útok tyranosaura a finální zúčtování s velociraptory, během něhož otěže opět převezme hlavní hvězda filmu T-Rex.

JURSKÝ PARK

Spielberg dávno před natáčením v nadsázce několikrát řekl, že Jurský park by chtěl pojmout jako takové Čelisti na souši. Ve skutečnosti toho má dinosauří dobrodružství se slavným hororem společného více než dost. Oba snímky dávají na piedestal děsivé tvory z přírody, oba si nedělají hlavu vystavit děti smrtelnému nebezpečí a oba vkládají do středu dění hlavního hrdinu, který má o monstru vědomosti a zároveň i jakýsi podvědomý strach (Brody, Grant - žralok, velociraptor). Spielberg má vrozený talent ztotožnit se s dětmi a jejich vnímáním světa. Právě tato dovednost mu umožňuje zachytit a následně převést na plátno naši hluboce zakořeněnou hrůzu z neznámého i potěchu z něčeho krásného. Jak jsem již ostatně naznačil, Jurský park se z velké části zabývá sledováním herců a jejich reakcemi na to, co vidí. Například Grantův ustaraný výraz a Timova dětská zvědavost nás připraví na intimní setkání, což potvrdí následný střih na otráveného triceratopse. V jídelně si Lex nabírá lžící ovocné želé, ale její ruku z nenadání ovládne třes, který se přenese i na želé. Následně vidíme, co způsobilo její reakci. Silueta velociraptora skrytého za tenkou papírovou zástěnou.

Z předchozího odstavce vyplývá jeden zásadní fakt, a sice, že herci jsou pro Jurský park nesmírně důležitým kořením. Jestli něco tehdejší kritika filmu tu a tam vyčítala, tak to byla oslepující záře speciálních efektů. Tedy přesněji samotní dinosauři, kteří svou okázalostí zastiňují herce. Tuhle výtku jsem však já osobně nikdy nechápal. Samozřejmě, že zde dinosauři zaujímají dominantní postavení. Jak by ne? Už v dobách, kdy člověk začal ze země tahat první kosterní pozůstatky těchto obrů naší pradávné historie, snil o tom, že je uvidí v pohybu. Spielberg a jeho tým profesionálů museli vynaložit obrovské úsilí a zapojit ty nejmodernější technologie, než dokázal tyhle takřka mytologické tvory přivést opět k životu. Ani sebelepší efekty by však nebyly stoprocentní bez podpory perfektních hereckých výkonů. Dinosauři ve filmu se nám hluboce vryli do paměti především díky tomu, že nás herci dokázali přesvědčit o jejich skutečnosti. Pracovní nasazení herců podporuje naši víru v jejich nepřikrášlený strach a úžas. Bez kvalitního hereckého obsazení by se účinek filmu smrsknul na polovinu.

Ve finále film svým tahem na branku připomíná divokou jízdu na horské dráze. Start a první stoupání je velmi příjemné. Kouzelné setkání s panenskou přírodou a gigantickými býložravci. Náhle dosáhneme vrcholu, po němž následuje strmý pád připomínající úprk před divokou bestií, kterou zde zastupuje tyranosaurus. Jízda dále pokračuje změtí nečekaných zatáček, kdy za každým rohem číhá překvapení i ostrý dráp číhajícího dravce. V cílové rovince si můžeme konečně oddychnout a při odchodu se naposledy pokochat krásou celé atrakce. Režisér využívá naši fascinaci prehistorickými zvířaty. To, co dříve sídlilo pouze v naší představivosti, případně jen nehybně stálo na podstavcích v muzeích, se nyní mění ve skutečnost. Spielberg prostřednictvím kinematografie dokázal opravdu oživit fosilie. Vytvořil dokonalou vizuální podívanou, které je snadné podlehnout a nechat se unést její magií. Jeho jasná vize, režijní schopnosti a mistrná manipulace s publikem zajistily snímku Jurský park trvalou nadčasovost.

JURSKÝ PARK

Inspirativní hody

Celosvětové šílenství vypuklo 11. června 1993. Jurský park se stal i díky propracované marketingové kampani nejrychleji vydělávajícím filmem své doby. Lámal rekordy v návštěvnosti napříč všemi kontinenty a nezadržitelně rozšiřoval sílící fanouškovskou základnu. Na konci své spanilé jízdy utržil téměř devět set patnáct milionů dolarů a na VHS nosičích si urval ještě dalších dvě stě milionů. Z trůnu ho dokázal sesadit až jistý Titanic (1997) od Jamese Camerona. Přes občasné brblání některých kritiků, o němž jsem se letmo zmínil v předešlé kapitole, film sklízel výhradně nadšené reakce. Jurský park byl považován za skutečný milník kinematografie s vizuálními efekty, které budí úžas. V březnu roku 1994 dokázal také hravě proměnit všechny tři oscarové nominace. Nejlepší střih zvuku, nejlepší mix zvuku a pochopitelně nejlepší vizuální efekty. Aby toho nebylo málo, na úplně stejném místě si Steven Spielberg odnesl i Oscara za nejlepší režii. Tuto poctu mu ovšem přinesl vytoužený snímek Schindlerův seznam.

Jurský park také bez nadsázky rozpoutal hotovou digitální revoluci. Průkopnické CGI efekty předpověděly budoucí cestu, po níž se vydala celá řada dalších talentovaných filmařů. George Lucas začal definitivně spřádat plány na trojici prequelů, kterými chtěl uzavřít svou sci-fi ságu Star Wars (záměrně píšu „chtěl“, neboť všichni víme kam to později celé zašlo). Peter Jackson si po shlédnutí uhrančivé dinosauří jízdy začal vůbec poprvé pohrávat s myšlenkou zabývající se zhmotněním veleslavného fantasy románu od J.R.R. Tolkiena. Hotová smršť nových a nových filmů nabízejících nejrůznější více či méně povedené počítačové efekty nebrala konce. Navzdory nezadržitelnému vývoji filmařských technologií však zůstávají Spielbergovi dinosauři nadále jedněmi z nejpřesvědčivěji vypadajících CGI postav, které kdy vlezly na stříbrné plátno. Ironie? Možná. Jedinečný řetězec událostí, špičková práce animátorů a počítačových expertů zajistila Jurskému parku výsadní postavení, o které jej už nikdy nikdo nepřipraví.

Věčné poselství

Pod blyštivým nánosem revolučních počítačových triků a okázalou hudební, potažmo zvukovou složkou se nachází i jednoduché poselství, o jehož platnosti nelze příliš polemizovat. Evoluce musí zůstat přirozeným procesem, protože záměrná manipulace s přírodou nás dovede jedině ke katastrofě. Je v důsledku větším padouchem oživený predátor z dávných časů, nebo rozmařilý miliardář hrající si na boha? Postava Iana Malcolma několikrát zmiňuje teorii chaosu a film není ničím jiným než demonstrací této teorie v praxi. Arogance a zaslepenost vlastní dokonalostí spustí sled událostí, které spějí k jedinému možnému konci. Trosky a poslední zbytky zábavního parku pohltí příroda, která nad ostrovem opět převezme nadvládu. Hrdinové odlétají helikoptérou a skrze okénka sledují hejno ptáků, jež je doprovází. Přímé pojítko s dinosaury brázdí oblohu a těší se ze své svobody. Jurský park nás už téměř třicet let okouzluje svou krásou a zároveň poukazuje na nespoutanou sílu přírody. I proto neuškodí, když si čas od času toto přelomové dílo kinematografie připomeneme.

 2

Další informace

USA, 1993, 127 min
Režie: Steven Spielberg
Předloha: Michael Crichton (kniha)
Scénář: Michael Crichton, David Koepp
Kamera: Dean Cundey
Hudba: John Williams
Hrají: Sam Neill, Laura Dern, Jeff Goldblum, Richard Attenborough, Joseph Mazzello, Ariana Richards, Martin Ferrero, Samuel L. Jackson, BD Wong, Wayne Knight, Miguel Sandoval, Dean Cundey, Brian Smrz, Bob Peck, Richard Kiley, Gerald R. Molen, Brad M. Bucklin, Cameron Thor, Christopher John Fields, Whit Hertford, Michael Lantieri (méně)