Řeknu to zpříma – CRADLE OF FILTH byli, jsou a budou kašpaři. Zatímco jejich vampýrskou maškarádu, kterou Dani a jeho zasviněný ensemble provozoval v ranějším údobí své existence, považuji za jednu z nejpovedenějších a nejpropracovanějších metalových póz, jejich současný „cheap horror“ cirkus mi jde proti srsti. Vlastně šel. Protože Damnation And A Day je návratem k duchovnějším blasfemickým polohám, přičemž inklinace ke krvákovým rekvizitám se nevytratila, jen jaksi vyzrála.
Kolébka špíny pro mě navždy zůstane spjata s nádherným vampýrským eposem Dusk... And Her Emrace, který dodnes vyzařuje tak mocné charisma, že i já, od těch dob poněkud „dozrálý“, se čas od času za jeho zvuků v černém mantlu procházím v padajícím soumraku kol hradu Švihovského, zakoušeje pocity dráždivě transcendentní a rouhavě povznášející. Krom charismatu však Soumrak prozářil i výborný hudební obsah, skloubení black metalu s unikátní kytarovou melodikou a klávesovým i vokálním tyjátrem. Po tomto průlomu však vampýří orchestr propadl kráse stylizace a dodnes mlátí stále prázdnější hudební slámu. Bude snad Damnation And A Day průlomem, návratem do gloriózního tvůrčího příšeří?
Bude i nebude... Bude proto, že CRADLE OF FILTH opustili svůj koncept vyumělkovaného blacku, který razili mimo jiné na EP Bitter Suites To Succubi. Bral jsem ho, ale nadšený jsem z něj nebyl. O to více mě děsila představa všežravé firmy, která ze satanových kašpárků dělá druhé MARILYN MANSON... Jenže! Jaké to překvapení! Ani avizovaný symfonický orchestr, ani avizovaný budapešťský mordochor nic nemění na tom, že Kolébka zhrubla a příjemně zesukovatěla. Základ alba netvoří přebujelé aranže a mnohomluvné klávesy, nýbrž pěkně hutné a kousavé kytary, chrlící typickou směsku trash/death/blackových riffů. Zvuk i produkce jsou nejlepší za dobu trvání hříšného mýtu, energické, precizní, ideálně padnoucí. Jednotlivé kompozice tak zní našlápnutě, šestistrunný démon Paul si hraje s efekty, čímž dodává materiálu nádech překvapivosti. Zvuk svědčí i bezbožné Adrianově artilerii, která konečně netone v plechovém chrastění a suverénně stojí uprostřed revoltujícího chaosu. O kvalitách tohoto bubeníka není sporu, nicméně lysohlavé lamželezo Barker v něm jen stěží může hledat konkurenci. A Dani? Dani se drží svého standartu různorodých vokálních perverzností – skřehot, growling, procítěné deklamace a šepotání… Peklo v hrdle smrtelníka.
Bude i proto, že Damnation And A Day pevně drží tvar díky orchestrálním mezihrám. Nesype se, je ucelené. Dani a jeho špindírové živý orchestr potřebovali. Jejich symfonizace je podobně jako u DIMMU BORGIR soundtracková, přičemž Kolébka narozdíl od severských konkurentů sází na výraznější stylizaci do ujetého satanského horroru. Zmučené výkřiky ženských hrdel, úchylně táhlá tortura smyčců, perverzně ryčící dechy. Lebku dolů, panstvo, to se povedlo náramně. Připočteme-li biblické deklamace vypravěče ‚ze staré pásky‘, leze barometr atmosféry proklatě vysoko...
A přesto nebude. Sázka na kytary působí překvapivě, leč záhy mé nadšení vyprchalo. Nenašel se totiž tvůrčí duch, který by dokázal vymyslet dostatek nosných riffů, zajímavých a chytlavých motivů, nezbytných pro dojem soudržnosti kompozice. Symbióza mezi brutalitou a melodikou jako by zůstala ležet kdesi ve škarpě křížové cesty, kterou si Kolébka prošla. Hledají a postupně nacházejí, tak by se dal vystihnout můj dojem z alba. Jako příjemná zjevení působí nebojácné koketérie s gotickými a doomovými impresemi v podobě chytlavých válů „Mannequin“ (KATATONIA! Nelze ji tam neslyšet!), „With Hurt And Virtue“ a „Thanks God For The Suffering“. CRADLE OF FILTH se oddávají rozvláčnějším tempům, procítěným polohám, experimentují, gradují napětí a hle – ono to funguje! Bohužel ale větší část skladeb na Damnation And A Day sklouzavá do přílišné holosti a „nucené“ agresivity, která se projevuje ztrátou dynamiky a celistvosti písní. Pokusy o návrat ke starým známým „pulzujícím“ vyhrávkám končí mnohdy až trapnými odrhovačkami; na skutečně silný riff se dlouho čeká. Poněkud ztratili fazónu, pánové, a ne a ne ji najít, uchopit a definitivně sevřít v pařátech. S určitou sympatií pozoruji touhu dokázat svou velikost odvržením všech bombastických klávesových ploch a dokonce radikálním vykázáním orchestru do meziher. O to působivější jsou pak chvíle, kdy mu pootevřou světlík a nechají ho zaznít nad hřímajícím metalovým běsem – skvělým příkladem budiž monumentální „The Promise Of Fever“, či burácivý nilský klenot „Doberman Pharaoh“. Nicméně rozporuplnost a neschopnost vytvořit celé pásmo silně nadprůměrných a odkazu minulosti hodných skladeb je z kompletu až příliš patrná. Pod pláštíkem precizní produkce a orchestrální pompy se skrývá několik opravdu dobrých skladeb, které však jen stěží vyvažují kompozice rozpačité. Je-li Damnation And A Day přesvědčivé v jednotlivostech, jako celek má až příliš nedostatků.
Nesvatý duch vznáší se váhavě nad vodami... Dokonalou tmu prořezávají paprsky světla. Za tímhle „kinder metalem“ je cítit poctivá práce a upřímná snaha posunout se o krok vpřed, směrem k pekelné dokonalosti. Proto se mi Damnation And A Day líbí. Bohové chyb nemají, CRADLE OF FILTH ano. Jejich poslední dílko je dle pozlátka velkolepé, ale v jádru velmi zatížené jhem smrtelnosti. Vážím jeho hříchy pečlivě – proto, že si pozornost (a tím i kritiku) skutečně zaslouží...
