Bordel, bordel a zase bordel. Po organizační stránce koncert Rage hořel jako pochodeň. Když jsem v 18.30 dorazil před palác (jak honosný název pro tu nóbl jámu v zemi!) Akropolis, zelo parkovací místo pro autobus kapely prázdnotou. Jen na dveřích se zubilo provolání, že z technických důvodů neuzří naše oči ani jednu z předkapel (tedy Vicious Rumours a GB Arts). Nevím jak hloučkům nažhavených fandů, ale mně osobně zatrnulo. Den před tím jsem na internetu objevil zmatené noticky o špatném zdravotním stavu základního kamene Rage - Peavy Wagnera - (prý něco s hlasivkami), který vedl ke zrušení několika koncertů. No a odtud už nebylo daleko ke zrušenému koncertu před rokem a - pak už jen skok k životabolné depresi.
Někdy kolem 19.00 (bohužel jsem nedisponoval časomírou přesnější, než byl můj odhad) se však obligátní blackbus “zmlať ulici” vynořil a nastal rumraj. Dle logických propočtů, ve kterých figuruje 19.00, vybalení fidlátek, budování pódia a zvuková zkouška, přicházela coby hodina H v úvaha půl devátá. A pokud vezmeme v potaz i oktrojovaný konec všech koncertů v Akropoli (22.00), nebyla nálada valná. Ještě že za sporadického skandování prokvačil kol mne rozevlátý Peavy se svými kolegy a vidiny časů lepších ovládly horizont dne. Pořadatelé vpustili říjející dav do předsálí, kde mohl nerušeně více než hodinu poslouchat, co se děje na place. Chvílemi jsem propadal dojmu, že se do vedlejšího sálu nastěhoval symfonický orchestr, ale dunění Terranových bubnů uvedlo vše na správnou míru. Čas se vlekl, takže jsem vzal za vděk excelentní knihou Jenny Nowak - Jiná Rasa (spolku přátel vampýrů vřele doporučuji), kterou jsem v návalu jasnozřivosti přibral s sebou.
Když se brána do pekel otevřela, zapomněli pro změnu pořadatelé rozsvítit a tak se publikum naslepo hrnulo do setmělého sálu (skvělá práce, hoši!). Přejel jsem zrakem návštěvu a nezbylo než konstatovat, že se národ český opět moc nevytáhl (do kapsy hluboko...). Naštěstí mé veškeré filosofování přerval orchestrální vzlet intra, následovaný uhrančivým Terranovým přednesem jakéhosi motta aktuální fošny Welcome To The Other Side. No a pak... Pak zvuky z pohotovosti, Smolského brnkání a vazbení, Peavyho smích a hurónský řev nažhaveného obecenstva. Nebylo lepšího začátku než tandemu aktuálních pecek Paint The Devil On The Wall a Mirror Of Your Eyes. Německo - rusko - americké trio defilovalo ve vší zvukové a dovednostní síle - nářez pro perfekcionisty a fajnšmekry. Kapelník Peavy hýřil dobrou náladou a v jeho hlase nebylo po prodělané chorobě ni památky. Češi jsou, pravda, národ šetrný, ale když dají, tak užívají. Řev neslábl, ba naopak, reakce publika na každé slovo horoucně vděčná a přímo úměrně s tím se rozehříval i Victor Smolski, který v rámci monstr kompozice Tribute To Dishonour předvedl klávesovou exhibici a za chvíli i to, že jeho ruce nejsou z této dimenze. On a jeho kytara jedno jsou a fanoušci virtuózní eskapády náležitě kvitují.
Času se dostává i starým válům Solitary Man, Firestorm, Higher Than The Sky plus pár dalším, které má hlava neznalá sice protřásla bujným vlasem, ale nepopatřila na ně znalostí. Navrch si vybavuji překvapivě rozjuchanou Days Of December z orchestrální domény XIII. Z nového kotouče si posluchač odnesl návdavkem zatraceně sekavé Straight To Hell, chytlavou Sister Demon, vybrnkávačku Lunatic a (ruku do ohně bych za to nedal, neboť dnešní osvěžování paměti poslechem aktuálního počinu vedlo k dojmu, že na koncertu zaznělo úplně všechno) No Lies. Samostatnou kapitolkou bylo pak sólo, či spíše animální výtrysk prvotních pudů páně Terrany, při kterém diváci nabyli vědomí následujícího: že bubeník je zároveň žonglér, že jeho souprava je odolná snad i proti explozi dynamitu, že Terrana je nemytý, nadržený, ale není unavený, a také toho, že hranice mezi člověkem a zvířetem je zatraceně tenká. No, pane Barker, chtěl bych Vás vidět...
Obrovská pohoda čišela z celého setu německé legendy, který byl plný názorných důkazů toho, že kapela si prochází obdobím životní formy. Jenom věčná škoda časového presu, který znemožnil přídavky a poněkud znehodnotil mých 450. Ani spartánsky střižené pódium a světelná (nebo spíše pod - světelná) show nepřidávaly napalmu do ohně nadšení. Málo muziky za hodně peněz. Ale božínku - TO BYLA MUZIKA!!!
