THE BODY jsou tu už více jak dvacet let. Za svou kariéru nikdy neuhnuli z té nejextrémnější polohy, která kombinuje sludge metal, drone a noisecore. Jejich tvorba je a vždy byla velmi nesmlouvavá. Osmé album je ještě hrubší, než byla předchozí dvě nebo tři. Sám bubeník Lee Buford říká, že se vrátili někam mezi první a druhou desku, nějakých čtrnáct let nazpět. Samotnnové album staví na modulovaných hlomozných stěnách, do kterých monumentální postava Chip Kinga kvílí svým specifickým ječákem. Celkové nepřístupnosti hodně napomáhá i to, že si THE BODY více hrají i s celkovou podstatou zvuku. Vše je chlupatější více než Chip Kingova záda, vše je bustrované, zvuk se přelévá do hlomozu a neustále se proměňuje. V tom, jak je deska zpracovaná po zvukové stránce, se opět ani zdaleka nepodobá ničemu jinému. THE BODY jsou v tomto naprostým unikátem, tou nejryzejší rzí na úplném okraji extrémní scény.
Deska, která je pojmenovaná podle textu country skladby, skvěle hudebně zrcadlí rok 2020, ačkoliv byla nahrána už před ním. V producentském křesle přitom usedl Seth Manchester, který je podepsán pod poslední deskou DAUGHTERS, LIGHTNING BOLT nebo předposledními LITURGY. Manchester je v tomto ohledu naprostý unikát, který dokáže skvěle zpracovat extrém, ať už přichází z jakékoliv strany.
Musím přiznat, že k desce jsem si dlouho hledal cestu. Na první poslech je nepřátelská. Nechce vás pustit do sebe. Hned na počátku u skladby „A Lament“ mám velmi často pocit, že mi sluchátka opět odchází do věčných lovišť. Nicméně přes ochrannou, opravdu mohutnou bustrovanou slupku prosvítají hudební motivy, které jsou zajímavé a inspirativní. Přes všechen ten hlukový ostnatý drát prosvítají i melodie, které na vás v nepřátelské noisové pustině působí zcela jinak, než jakákoliv jiná kapela. Je to jakoby vás na dlouhou dobu zavřeli do absolutní tmy a vy jste postupně začínali cítit své okolí jinými smysly, než je zrak.
„I've Seen All I Need To See“ je po všech stránkách přehlídkou neutěšených pocitů. Monolitická kolekce bustrovaných sekvencí, které vám jdou po krku. Intenzivní masáž mozku. A to i v případě, že posloucháte celkem potichu. Je to hutná mlha, ze které se vynuřují kontury nelidských monster. Skladba „Eschatological Imperative“ působí jako vize apokalypsy přefiltrovaná přes televizní zrnění. THE BODY svojí poslední deskou opět dokazují, že v tom, kam se dá až zajít v extrémní hudbě, jsou naprosto nevyzpytatelní, neoblomní a unikátní.