Nejdospělejší film Pixaru. Nejodvážnější v tom, jaká témata zdvíhá, špičkový tím, jak vypadá, velmi sugestivní v tom, jak pracuje s hudbou. Pixarovka, která se zapíše mnohem tučněji než ostatní, protože je jiná a nese s sebou hlubší poselství. V tomto ohledu je zajímavé, že firma s lampičkou v logu téměř každých pět let v poslední dekádě a půl přichází s filmem, jenž je prostě výjimečný, a na který budu dlouho vzpomínat. V minulé pětiletce to byla určitě mexická duchařina Coco, před ním psychologické výletování s V hlavě a nejsilnější byly tři léta za sebou v první desetiletce tohoto tisíciletí, ve kterých vyšly filmy Ratatouille a WALL-E. "Duše" je další z animovaných filmů, které jsou opravdu mistrovským dílem s neotřelým nápadem a skvělým řemeslným zpracováním po stránce jak grafické, tak hudební.
Za filmem stojí Pete Docter, kterého najdete hned za několika filmy, jež jsem výše zmínil. Jeho předchozí dílem je velmi neotřelý animák "V hlavě" a tu touhu vstoupit námětem do prostoru, ve kterém se moc tvůrců nepohybuje, cítím i tady. Asi nebudu spoilerovat, když řeknu, že hlavní hrdina hned na počátku filmu zemře. Následně nás film bere za oponu fyzického světa, stejně jako to dělal "V hlavě". Vedle sebe tak stojí svět reálný, který tu představuje krásně prokreslený New York, a svět metafyzický. Zdráhám se říkat nebe, peklo, očistec nebo jakékoliv jiné slovo, které máme spojené s místem, kam odejde duše po smrti. Metafyzický svět je tu pojat netradičně a díky tomu, co se v něm děje, na něj nejde aplikovat nějakou známou šablonu. Přitom vám ale bude připadat naprosto srozumitelný a blízký v tom, jak funguje a co se snaží vykreslit.
Hlavním hrdinou je stárnoucí učitel hudby na střední škole. Nade vše miluje jazz a sní o tom, že bude hrát se svými idoly. Druhou hlavní postavou je pak duše s pořadovým číslem 22. Ta už od počátku věků postrádá „jiskru“, jakýsi náboj související se smyslem života, který potřebuje k tomu, aby se mohla dostat na Zemi. Právě otázky toho, za čím se v životě ženeme a co je a co není důležité, jsou dvě hlavní rozvahy, které "Duše" zpracovává. Tím, co se film snaží předat, je víc dospělý než jakákoliv jiná pixarovka, a celkem by mě zajímalo, jak bych "Duši" vnímal jako desetiletý, dvacetiletý či třicetiletý. Určitou inspirací tu pro Doctera byla klasická díla, jakými je "It's a Wonderful Life" z roku 1946 nebo "Vánoční koleda".
Najdete tu spoustu zajímavých konceptů, které film jen lízne, ale skrývá se v nich potenciál klidně i na další símek. V tom, jak kreativně se tu pracuje s nápady a jak některé z nich rozvíjí, je "Duše" naprosto unikátní a já marně vzpomínám, kdy jsem měl u nějakého filmu pocit, že vidím opravdu něco nového. Zas a znovu mě fascinuje, jak jsou tu pojaty detaily. Ať už jde o vykreslení města, krejčovského salónu nebo o chvíle, kde někdo hraje na hudební nástroj. To je opravdu něco unikátního a já asi nikdy neviděl animovaný film, který by lépe zprostředkoval hudbu nebo obecně hru na nějaký hudební nástroj.
Tím se dostáváme i k hudební stránce. Ta je ve své podstatě rozštěpena na dva hudební směry, které skvěle doprovází oba světy. O ten jazzový se naprosto strhujícím způsobem stará Jonathan Batiste. Hudební stránka je vlastně další postava. Film výrazně emočně zabarvuje a Batiste dokáže skvěle rozehrát emoce radosti a hudební extáze. Naopak sehraná dvojice Trent Reznor a Atticus Ross obarvili hudební služkou metafyzický svět, který by byl bez jejich doprovodu poloviční. Vyžívají se v ambientních plochách, které prokreslují elektronikou tak, že z toho každou minutu prýští něco opravdu nadpozemského. Důkazem těchto řádků budiž nominace a vítězství v kategoriích nejlepší hudba ve filmu hned v několika velkých prestižních cenách, počínaje Zlatými Glóby a konče u cen Asociace filmové kritiky v Los Angeles.
Znalce Pixaru potěší easter eggy i inspirační zdroje, které jsou okaté. Metafyzický svět zajímavě kombinuje 3D grafiku a 2D postavičky, které jsou inspirovány dílem Pabla Picassa. Těch detailů, které je tu možno objevovat, je mnoho, ale mnohem důležitější je pro mě to, že film mě nedokázal opustit ani pár dní poté, co jsem ho shldél. Možná je to tím, že přišel v době, kdy každý tak trochu přemýšlí nad prioritami v životě. Poslední rok byl hodně o bilancování a "Duše" je velmi milé popostrčení k tomu přemýšlet o těch nejdůležitějších otázkách vašeho života.
