Procházím si své letošní fotky z Brutal Assaultu a cítím, jak vzpomínky postupem času blednou a mizí. Současně si procházím svoje poznámky, deník, který celkem detailně mapuje moje kroky na Brutal Assaultu. Právě tyto dvě věci mě vedou k sepsání ještě jednoho posledního zhodnocení festivalu. Na jednu stranu stručného v popisu o jednotlivých kapelách, v druhém pohledu možná poměrně rozsáhlého ohledně záběru.

Bostonštní veteráni SLAPSHOT jsou tím prvním, co vidím a hned se jedná o nejkrvavější vystoupení celého festivalu. Jack Kelly si hned zpočátku setu rozbíjí hlavu mikrofonem a dělá to tak šikovně, že do dvou minut vypadá jako reklama na halloweenskou masku. Hudebně stará hardcorová škola, ale po čas koncertu to bylo celkem jedno. Všichni s otevřenou pusou koukají na krvavé monstrum, co řve do lidí a já hledám něco, čím mohu vyčistit zasychající krev ze svého jediného objektivu. Jack po koncertu jistě vyhledal někoho, kdo mu zašil čelo, protože po zbytek dne vypadal jako Frankesteinovo monstrum křížené s figurou Marva ze Sin City.

Do nálad progerů TOSKA se dostávám déle, ale nakonec i to jde. Instrumentální náladovka ve třech má i přes minimální sestavu plný zvuk a několik zajímavých míst. Jejich civilní vystupování bere za své s příchodem japonských CROSSFAITH. Ti nabíhají na scénu v kostýmech dokonalých do nejmenších detailů a spouští divadelní představení, které je hudebně založeno snad na všech atributech, které v posledních deseti letech zneuctily metalcore. Jejich machrování se skvěle fotí, ale uši a duše krvácí.

Chuť si spravuji na první kapele na Obscure stage. THE ARSON PROJECT nejsou u nás žádnými nováčky a jejich koncert byl důstojným odšpuntováním zadní scény. Vzduchem létají konfety, do fotokoridoru padají první crowdsurfeři a Niklas Larson zakončuje koncert spanilou jízdou nad hlavami fans. Bahno, grind, špína a srdíčko. Tohle můžu. Po takové náloži energie bohužel i VOIVOD vypadají sice usměvavě, ale trochu nudně a bez šťávy, byť sázejí na novější tovrbu. Navíc zvuk na počátku trochu sedá a Snake vypadá trochu unaveně.

SOILWORK provozují dobré řemeslo, ale absolutně mimo můj záběr a při JINJER si dávám skvělý set hnilobných smrtinošů INCANTATION na Obscure stage, protože je to to nejlepší, co jde při jejich koncertu dělat. Jejich koncert na Obscure stage patřil k tomu nejlepšímu ten den a byly v něm skvěle vybalancované novinky a klasické opusy, kterými kapela definovala žánr. K hlavní scéně se vracím v počínajícím dešti, když na scénu bosky kráčejí pravoslavné maškary ze skupiny BATUSHKA. A ne! Ačkoliv jsem líbání pravoslavných ikon trénoval týden před Brutal Assaultem na Ukrajině, tak tohle patřilo k tomu nejhoršímu na festivalu. Živě jsem je viděl už třikrát a je to čím dál tím okoukanější. Tentokráte i tím, že hudební stránka působí téměř až srandovně, zvuk je velmi slabý, bez jakéhokoliv tlaku a ve výsledku i přes všechny ty propriety a teatrálnost se jedná o něco velmi nudného. Zaujmou skupinky fuckerů, jenž na protest proti poslednímu vývoji v kapele dokáží stát se vztyčenými prostředníky v publiku po celý čas produkce.

THERION jsou tak absolutním kontrastem. Šeď sekají na kousky operní refrény „To Mega Therion“ a já si v hrůzném překvapení uvědomuji, že mě tato muzikálová šaráda vlastně živě celkem baví. Zpětně si i pak rvu vlasy, protože koncerty EYEHATEGOD a PRONG dle zprostředkovaných informací byly zcela jistě lepší volbou. Malou útěchou mi je stoner kolovrátek BELZEBONG, na které je natřískaný Octagon tak, že nejde projít z jedné strany na druhou.

 

PARKWAY DRIVE ten den zamrdali celou backstage třemi kamiony. Crew PARKWAY DRIVE přijeli čtyřmi autobusy. Jedná se o největší výpravu, která kdy na Brutal Assaultu byla. Byl jsem velmi zvědav, jak se to na jejich show projeví. A … bohužel. Vzpomínám na koncert v roce 2006, kdy se jejich výkon dokázal vtěsnat na miniaturní pódijko a tlak byl mnohem větší. Ty kamiony z PARKWAY DRIVE opravdu velkou kapelu neudělají. Pominu vypadávající zvukové jednotlivosti a už vůbec nebudu hodnotit hudbu. Když ale PARKWAY DRIVE porovnám s tím, jak vizuálně působili CULT OF LUNA hned po nich, tak to vypadá až směšně, protože PARKWAY DRIVE tu mohou vyhrát jen v kategorii monumentální pyrotechnika. Ve všem ostatním je CULT OF LUNA zadupali do země. Zvuk, aranže scény, světlo … Švédové byli po všech stránkách dokonalí.

Druhý den smekám hned na počátku před BRUTALLY DECEASED, kteří den zahajují a téměř i končí, neboť zaskakují místo DEICIDE, kterým se nepodařilo doletět včas. Oba koncerty byly důstojnou rozlučkou se současnou sestavou kapely. Žlába je jednoznačně nejsilnější deathmetalový hlas toho dne. Po jejich poctivém smrtícím výplachu se jen stěží dostávám do švédských LETTERS FROM THE COLONY, kteří jsou vlajkonoši kovové moderny. Jejich hájenstvím jsou djentové sekanice, rychle se zvrtávající z náladové brnkačky. Ačkoliv kluci působí celkem velmi fotogenicky, hudebně jsem se odpoutat od myšlenky, že jde jen o slabší odvar z TEXTURES.

Deat metalové veterány JUNGLE ROT vnímám jen z dálky, líbí je mi jejich backdrop, ale primární je teď ukojit hlad. Tady musím konstatovat, že rozhodnout se pro cokoliv smaženého, byť to bude zeleninová samosa, není na Brutalu ten nejlepší nápad. Přicházím až na nejmladší trojku letošního ročníku – novozélandské ALIEN WEAPONRY. Set začíná maorským rituálem, který startuje Henry de Jong od bicí soupravy a následuje koncert, který mě osobně vrací do devadesátek a počátku SEPULTURY, ačkoliv ho hrají kluci, kteří devadesátky ani nezažili. Od teenage kapel na Brutalu jsem se většinou dočkal totální smršti energie a platilo to hlavně o kapelách koketujících s thrash metalem, ale tady podobné proudy bohužel necítím.

 

DIABLO SWING ORCHESTRA je profesionální sebranka, která swingové srdce obestavěla hradbou ze šlapavých metalových riffů a do plachet nechala foukat punkový uragán. Příjemné odlehčení po všech stránkách, svým způsobem cirkusácká zábavovka v metalovém line-upu, která má fungovat jako zpestření programu a to se jí daří na jedničku. KRISIUN oproti tomu představují metalovou tradici se vším všudy. Deathmetalový, řemeslně skvěle seřízený, stroj a v rámci programu sázka na jistotu. KRISIUN jsem viděl už mnohokrát a nikdy neuhnuli z nastavené laťky a fans z nich byli úplně šílení. Navíc zvuk přímo trhal hlavu. Neskutečný, tohle předkládat jen ve třech.

CRYSTAL LAKE jsou oproti nim na Brutal Assaultu novicové, ačkoliv hrají od roku 2002. Další kapela z Japonska, která infikuje metalcore trendy, které tento styl otrávily a dovedly na pokraj smrti. Elektronika, prvky „progresivního rocku“. Jejich nástup je opět velkolepý, se svými krajany CROSSFAITH si v ničem nezadají. Dobře se to fotí, kluci umí pózovat na jedničku, doma tomu dávám ještě jednu šanci a nenene, hudebně to prostě nejde. SACRED REICH jsou na tom přesně opačně. Tak nevzhledná podivná banda by se na Brutalu hledala jen těžko. I novic na postu kytary, dvaadvacetiletý Joey Radziwill, je obtloustlá moučná mánička. Phil Rind překvapí tím, že vůbec nemá krk a s delšími vlasy mi připomíná spíše postavičku trpaslíka z Pána Prstenů než metalového frontmana. O to tady ale vůbec nešlo. V dobré náladě do nás tahle skvadra sází thrashovou klasiku, která neomrzí.

Cesta na Octagon stage mi servíruje set HIGHER POWER z Leedsu. Banda kluků, kteří tráví čas tím, že čmárají po zdech graffiti a riffovými houpačkami roztáčí karatistické otočky v mosh pitech. Jejich frontman Jimmy má projev, který někteří musí milovat, jiní nenávidět. Jeho drzý mňoukavý hlas často deklamuje a melodicky protahuje poslední slabiky ve velmi volných intonačních figurách. V každém případě je to jedna z mála hardcore punkových kapel tohoto druhu na festivalu, možná jediná. Odezva od publika slušná, ale už ťeď vím, že WALLS OF JERICHO udělají o pár minut později na hlavní scéně desetkrát větší hardcorový uragán.

Před nimi stíhám pár minut DECAPITATED, kteří válcují publikum nekompromisním death metalem. Tady je to další sázka na jistotu, vlastně stejně jako WALLS OF JERICHO. Jsme svědky profesionálního sportovního výkonu, hardcorová spartakiáda s předačkou Candace Kucsulain je jednoznačně největší energickou bombou, jakou festival zažil. Ve WALLS OF JERICHO mě vždy fascinuje ten šedovousý plešoun s kytarou, protože z něj jde po Candence ta největší energie. Vzhledem k tomu, že jeho první kapely se datují od osmdesátých let, má Mike Hasty můj naprostej respekt, protože při koncertě dokáže tím, co pouští do publika překonávat i o dvě generace mladší muzikanty.

V poslední době se mi zdálo, že všude kolem sebe vidím trička THY ART IS MURDER a nějak jsem si nevšiml, že ta kapela tak moc vyrostla. Naposledy jsem je viděl před pěti lety, kdy supportovali SUICIDE SILENCE a pamatuji si z toho jen velmi špatný zvuk, který celý koncert pohřbíval. Tentokráte to bylo zvukově mnohem lepší, ostatně celý festival šel zvukově velmi nahoru. Chris McMahon nastupuje v podivné leopardní vestičce a oproti klubovému koncertu před pár lety mám pocit, že z kapely jde alespoň nějaká energie. Počátek odpalují nové skladby, jakými jsou „Make America Hate Again“ a postupně se setem prokousávají i do minulosti. Snad jediné funkční breakdowny letošního ročníku.

SODOM mají trochu bigbítovější zvuk a ačkoliv přibrali druhou kytaru, tak se mi zdá, že minule jim to tu tlačilo mnohem více. Stejně tak na Obscene Extreme.

Od SICK OF IT ALL jsem očekával, že svou energií bez problémů přeskočí WALLS OF JERICHO, ale nestalo se tak. To, co jsem od této kapely vždy dostal, zůstalo na půli cesty. Hlavně pak z Lou Kellera jsem měl pocit, že jede trochu na setrvačník. Koncert si pro sebe ale jednoznačně ukradla Kollerova dcerka, která si roztomile hrála s plyšáky a fotila si je na mobily po většinu setu. Běžím na Obscure, podívat se jak mladá generace drtí death metal. Nu, mladá generace…SKETELETAL REMAINS hrají od roku 2011, takže už také budou kolem třicítky, ale po SICK OF IT ALL a SODOM lze říci, že jde o mladíky. A musím konstatovat, že kalifornští kluci přebrali to nelepší ze svojí rodné scény. Hutný zvuk vyšperkovaný sóly a riffovými vánicemi, vepředu tři vlasové mlýny zpracovávají nahrubo otesaný žánr. Paráda.

Vlastně byli skvělým intrem ke kapele, kterou bych tu ještě před pár léty opravdu nečekal. Nakonec jsem zjistil, že DAUGHTERS dali přednost před TESTAMENT všichni z redakce. Košilky, vestičky a kšandy. Takhle vypadali ti nejděsivější dealeři smrti Brutal assaultu. Nebyli nejvíc nahlas, rozhodně nebyli nejtvrdší, rozhodně ale otevřeli bránu peklu. Pišta z ČAD na jednom rozhovoru na Brutal Assaultu říkal, že ďábel je navoněnej chlap v košilce. Fešák. Žádná zrůda s rohama a kopytama. DAUGHTERS přinesli na Brutal přesně tohle. Distribuce hříchu. Koncert, kdy jsem měl většinu času husí kůži. Možná i nejsilnější zážitek festivalu, ani z odstupem to stále nedokážu vyhodnotit. Bahno společnosti, zabalené v luxusním papíru se zlatou mašlí. Něco, co vás zhypnotizuje a nechce vás pustit. Něco opojného a nepříjemného současně. Horkoštěstí a homomráz v jendom okamžiku. Jako pohled bájné kobry.

Z DAUGHTERS stíhám sprintem začátek MESHUGGAH. Super světla. Super scéna. Naprosto nabušenej, hutnej zvuk, ale po tom, co se mnou udělali DAUGHTERS, to na mě nějak nefunguje. Ačkoliv počátek za nekonečných sirén byl úchvatný. Ačkoliv první skladba „Pravus“ z alba „Obzen“ působila jako nálet. Ačkoliv sto dalších důvodů, proč to bylo pro všechny skvělé, ale ve mně furt dobíhá nálada z DAUHTERS. Stále mám touhu sosat psychedelické hudební drinky, které nejsou naostřeny tak okatě jako tento švédský, strojově přesný kombajn na lidi. Možná proto mi celkem přijde k chuti koncert WINDHAND. Poslední album „Eternal Return“ jsem si více než oblíbil a živě to bylo úchvatné. Přímočaré, nahrubo mleté riffy vás houpají v pohodovém rytmu, kytara je podladěná tak, že se vpíjí do basy, aniž byste rozeznali frekvenční rozdíl, řádně naprděný zvuk a nad tím vším hlas Dorthii, který dle očekávání nezní jako na albech, ale i tak dodává valivé tsunami kytar naprosto jedinečný sklidňující prvek. Kolem mě odpálených několik jointů a všichni spokojeně přikyvují.

BRUTALLY DECEASED a jejich druhý večerní koncert jsem zmínil již v úvodu a jediné dva další koncerty, na které jsem měl sílu, byly CAR BOMB a ANTHRAX. Druzí jmenovaní mě překvapili svojí kondicí. Joey Belladonna je i na prahu šedesátky osmdesátková mánička na vrcholu sil a ostatní z kapely nezaostávají, zvlášt baskytarista Frank Bello zdatně sekunduje. Překvapení, že forma těchto pardálů neupadá. Trochu smíšenější dojmy mám z CAR BOMB. Na to jak je jejich hudba roztržitá je set velmi klidný a statický. Žádné hysterické škubání se nekonná. Navíc Michael Dafferner značně šulí melodické vokály. Energie z kapely nejde skoro žádná. Výkon je soustředěný na hudební stránku věci a tam je to všechno naprosto v pořádku. Po této stránce šlo o naprosto jedinečný zážitek úplný rozlámaných riffů. Takže stačilo mít zavřené oči a vnímat jen hudbu. Pro dnešek stačí.