Přiznám se hned zkraje, e něco takového jsem si přál nejpozději během poslechu 4 roky starého alba „Redeemer Of Souls“, které svým staromilským a místy i znatelně unaveným projevem mohlo navozovat dojem posledního taení této britské legendy. Rob Halford a spol. si však po více ne 40 letech vzestupů a pádů zaslouili ještě jeden opojný triumf, ještě jednu pořádnou jízdu jako „za starých dobrých časů“.
Samozřejmě, e dokazovat u nemusí nikomu nic, moná leda tak sami sobě, ale přesto to po epických a ne zrovna dokonalých deskách z nultých let a po pokusu o návrat ke kořenům, který symbolizovalo ji vzpomínané předchozí album, chtělo alespoň naposled(?) patřičně vycenit zuby a ukázat, zač je toho heavymetalový loket. Nepopírám, e tyto moje úvahy probíhaly spíše v rovině teoretické. Jistě to sami moc dobře znáte. Přejete si něco, o čem u dopředu víte, e to za daných okolností nebude příliš reálné.
Leč, stalo se! Ledacos naznačovala u osoba Andyho Sneapa, který zaujal místo u mixáního pultu. Tohle by pochopitelně samo o sobě dobrou desku nezaručovalo, ale těch několik postupně vypouštěných ukázek i celých skladeb kromě jiných věcí prozradilo jeho zásadní rukopis na zvuku „Firepower“. Takhle ostře zněli JUDAS PRIEST naposledy moná v 90. letech, kdy se s Timem „Ripperem“ Owensem, coby (jak se ukázalo) dočasnou náhradou za mikrofonem snaili dret krok s mladými groovemetalovými dravci.
Nicméně paralely s osmnáctým albem britské skupiny bych hledal ještě dál v historii. Ano, nemýlíte se! „Painkiller“, tento opus magnum osmdesátkového heavy metalu na mysli přistane asi jako první asociace spolu s radostí nad faktem, e „jidášové“ jsou zpátky ve hře. Moc prostoru k pochybám vám ta bezmála hodina hracího času toti nedá. Stylovější rozjezd, ne nabízí úvodní skladba, je zároveň dala název i celému albu, si snad ani nelze představit. Karty se pokládají na stůl hned s prvním typickým řezavým riffem. Sloka v úvodu nechá poslední nesoustředěné opodilce ještě chvíli vydechnout, ne se do nich pustí dvojkopáková palba ve velmi přímočarém refrénu.
Rozjezd alba, jmenovitě jeho první 4 poloky, je vůbec natolik působivým blokem skladeb, e se na mysl vkrádají myšlenky o jedné z nejsilnějších pasáí v historii všech nahrávek britských veteránů. Můeme se pochopitelně přít o tom, e z hlediska nějakých pokusů o vývoj či experimenty skupina definitivně vyhasla s posledním tónem alba „Nostradamus“ z roku 2008, ne-li ještě dříve, ovšem těko se bude popírat skutečnost, e ji „Firepower“ zastihlo v dokonale sladěném rekapitulačním rozpoloení.
Jak jinak lze nahlíet na skladby jako „Lightning Strike“ - ve středním tempu pádící marš s typicky melodicky vyzpívaným refrénem made in Halford? Anebo další ostrou nakládačku „Evil Never Dies“ s natolik chytlavou ústřední linkou, e je takřka nemoné zachovat si recenzentský odstup a nejít místo toho hledat dísku, kterou jste vyhodili před 20 lety? Či snad preferujete procítěnější polohy hlasu Roba Halforda? Ve skvělé hitovce „Never The Heroes“ si je uijete dosyta.
Rob Halford však podává na celé ploše osmnáctého studiového alba JUDAS PRIEST velmi precizní a své aktuální rozpoloení plně reflektující výkon. Ve svém věku u nepokouší krkolomné výšky a místo toho se plně soustředí na své stále více ne dobře fungující přednosti. Metalová dravost tam však stále zůstává v plné síle, stejně tak typická barva ve zpívaných refrénech. V mnoha momentech navíc ke kovové srdnatosti přidává i četné civilní polohy, čím svůj projev posouvá do méně ortodoxních sfér, ne tomu bývalo v minulosti, aní by se však jakkoliv zpronevěřil typickému stylu skupiny. A pokud, by jen na chvíli, ano, ve skvělé pohodě hrající kytarové duo Tipton / Faulkner jej některou z četných vyhrávek a vymazlených sólíček navede zpět na správnou vlnu.
Po prvním rychlém poslechu se všechno zdálo být velmi podobné několika předchozím počinům. Vyselektovalo se pár silných skladeb, zatímco ty ostatní se tak trochu ztrácely ve stínu těch výraznějších. Ovšem tentokrát začaly pomalu ale jistě růst do krásy i další a další kousky, a to především ty z druhé poloviny alba. Právě zde dramaturgie velmi pestře střídá rychlejší písně s pomalejšími. Ostřejší s procítěnějšími. A ačkoliv by se moná i zde našlo pár nadbytečných chvil, jako celek „Firepower“ působí na své velkorysé ploše velmi svěe a zábavně.
Historizujícím kytarovým riffem obdařená „Children Of The Sun“ ukončí divokou hitovou část alba a po krátkém piánovém předělu („Guardians“) přenechává prostor kompozicím, které moná neohromí hitovým potenciálem, ale bezpochyby plně odhalí monosti druhé mízy, která si s JUDAS PRIEST dala letos vskutku divoké rande. „Rising From Ruins“ představuje moná nejemotivnější skladbu celé kolekce. Poněkud jemnější kompozice boduje nálehavým refrénem, ve kterém Halford exceluje svým nezaměnitelným způsobem. Klipová „Spectre“ zase o něco zpomalí předchozí „Flame Thrower“ nastartované tempo, a trochu zemitějším kytarovým riffem vrací míč na hardrockovou polovinu. I takto v zásadě tradičně pojatá nahrávka však dokáe kromě ji zmiňovaných pozitiv nabídnout i překvapení, jakými jsou (alespoň z mého pohledu) stonerrockové ozvěny, jími dýchá těkotonání „Lone Wolf“.
Osmnácté studiové album JUDAS PRIEST lze bez ohledu na kontext označit jako výbornou metalovou nahrávku. Je to deska ukazující tradiční tvář kapely v moderním zvukovém hávu a je to zároveň deska, kde se neustále děje něco zajímavého. Můeme se bavit o některých dílčích nedostatcích, či konfrontovat toto dílo se starší tvorbou skupiny, ale ani tak nenacházím ádné důvody nezařadit „Firepower“ mezi její nejlepší alba. Nečekané, vskutku.