SORXE pocházející z amerického Phoenixu hrají post-metal. Věta prostá a všeříkající zároveň. Takhle by vám ale asi recenze příliš nepostačovala, že? Dobře tedy, věnujme této čtveřici trochu více prostoru, neboť její druhá deska si o něj rozhodně říká.
Už bezmála 4 roky staré debutové album „Surrounded By Shadows“ nabídlo slušnou dávku sice tradiční, ale více než slušně zvládnuté hutné metalové tryzny. Jak už to tak chodí, jeho následovník dokázal eliminovat drobné začátečnícké nedostatky, obrousit přečuhující hrany a zvládnul rozvinout dobré nápady do plné krásy tam, kde na to ještě nedávno skupina neměla dostatek tvůrčích sil.
„Matter & Void“ je zároveň oproti už tak dosti neutěšenému debutu nahrávkou těžkotonážnější a ještě pochmurnější. Valivé kytary plně ovládnou dění úvodní dvojice skladeb. V jejich nemilosrdném soukolí si pak svůj prostor velmi agresivně hájí nepříčetný vokál, znějící jakoby poslední výkřik lidstva před neodvratnou apokalypsou.
V těchto chvílích znějí SORXE velmi zkušeně, odhodlaně, plni energie a vzhledem k žánrovým teritoriím, ve kterých se pohybují, i v podstatě tradičně. Ačkoliv se skupina honosí sloganem, který tvrdí něco o bourání post-metalových stereotypů, jeho plnění i navzdory nesporně zničujícímu potenciálu úvodní skladby zatím nic nenasvědčuje.
Věci se však mění vzápětí. Houpavý rytmus následující „Distraction Party“ poslouží jako dokonalé kolbiště pro rendez-vous roztančeného špinavého rock`n`rollu s post-metalovou chutí likvidovat vše stojící v cestě. Výsledkem je dalších zatěžkaná, temná a neúprosná skladba, avšak s poměrně silným hitovým potenciálem. To je nepochybně souhra, jež se tak často neslyší.
V těchto momentech se začíná naplno projevovat osobitost Američanů, kterou pak dění následující už jen a jen prohlubuje. Pro zkušeného posluchače se odklon od lomozícího zvuku kytar, který je ke slyšení v některých dalších skladbách, nejeví až jako veliké překvapení. Jen to vlastně potvrzuje talent skupiny, které je klasická post-metalová košile pomalu ale jistě až příliš těsná.
Neznamená to však žádnou zradu svého stylu. Je tomu totiž přesně naopak! SORXE dovedně využívají prostředky nabídnuté post-metalovým žánrem a tyto následně postupně „polidšťují“ anebo řekněmě spíše zjemňují. Zjemňují však pouze zvukově. Z hlediska atmosféry jsou právě ony „odlehčené“ skladby možná ještě o řád bezútěšnější a ve svém sdělení údernější, než zbytek alba. A o kterých že položkách z playlistu je to řeč? Především o dvojici „Never To See“ a „Black Water“. První jmenovaná je čistý atmosférický trip do vylidněného postapo velkoměsta plného vraků aut a ruin kdysi honosných budov, na něž z pod hrozivých temných mraků nesměle dopadá těch několik vyčuhujících slunečních paprsků a druhá pak nejdříve doslova přitluče do křesla další dávkou „kladivoidních“ kytarových riffů, načež v pravý moment plně vyklidí prostor emotivním a postupně gradujícícm momentům.
SORXE nejsou ani na své druhé desce žádnými revolucionáři, ale v porovnání s debutem dokázali přijít se sofistikovanějším a osobitým pohledem na tento druh tvrdé muziky. Jejich druhé album tak v sobě výborně mísí tradici s pohledem do budoucnosti a v této své schopnosti oboje propojit s nenuceným šarmem a přirozeností tak zároveň představuje i materiál, který se rozhodně jen tak rychle neoposlouchá.
