Jedna z nejlepších amerických rockových kapel pochází z norského Bergenu. Tenhle fór jsem si nevymyslel, najdete ho na netu v poměrně hojném výskytu. To ho ale nedělá o nic méně relevantním. Lynchovským jménem opatřená skupina AUDREY HORNE se vyloupla jako levoboček hudebníků, kteří se pohybovali především na black metalové scéně, ale velice rychle se etablovala jako stabilní a populární značka v úplně jiné oblasti.
Není divu. Pokud si odmyslíme debut „No Hay Banda“ spadající do kategorie „mainstreamový metal pro rozněžnělé drsňáky, za který se netřeba stydět“, tak od následné fošny „Le Fol“ se kapela nadechuje k poměrně svojské interpretaci rockových tradic. I na „blázínkovi“ zůstává stopa drsné melancholie, která tehdy cloumala skandinávskou scénu, ale už tu jasně můžeme zaslechnout svěží prvky především amerického hard rocku.
Pomyslný zenit pro mě v tomto „temnějším“ období kapela dosáhla na bezejmenné desce číslo tři, která zcela ústrojně spojila retro, moderní metalovou melodiku a skvělý projev frontmana Torkjella Røda vulgo Toschieho do třaskavé pětatřicetiminutového koktejlu groovy hard&heavy rozkoše. Od GREEN CARNATION až k LED ZEPPELIN… tahle deska mi nevymizela z paměti ani po sedmi letech.
A nejen proto, že vznikla v době, kdy se heavy scéna začala stále zálibněji shlížet v progových, psychedelických, ale i mainstreamových rockových vzpomínkách. Do nich zálibně zamířila i slečinka AUDREY s dvojící desek „Youngblood“ a „Pure Heavy“, které vyšly v krátkém odstupu jednoho roku. Mladá krev se svým našlapaným rockem skutečně zvyšovala průtočnost tepen, následující deska už mi ale zněla trochu jako ozdobný kalkul, který intenzitu vrcholných desek zaměnil za trochu povrchní líbivé tanečky. Tříletá pauza AUDREY bodla.
Rok 2018, retro jede na plné obrátky. Rezonuje v hudbě, soundu, na obalech, v outfitech hudebníků… a v něčem je tenhle trend pořád výživnější a autentičtější. Jako by spoustě kapel najednou došlo, kolik zábavy a ryzosti skrývá ten starý dobrý „upbeat“ rock’n’roll. Uvolnit se a hrát to, co nás bavilo jako puberťáky, někdy to prostě stačí… A samozřejmě, tohle optimistické pozlátko také dobře prodává. Jenže když ho někdo kolem instrumentálních a kompozičních dovedností omotá tak zručně jako THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA nebo právě AUDREY HORNE na novince „Blackout“, není moc o čem diskutovat.
Norové ve srovnání se svými severskými kolegy, kteří se deskou „Amber Galactic“ vyšvihli na čelo pelotonu, zůstávají více zažraní do hutného, hard rockého soundu. Méně cheesy kláves, méně popového kabaretu, povzdechů po starých LP chartech. Samozřejmě, nostalgičtí milovníci prvního triumvirátu alb oprávněně namítnou, že sound AUDREY HORNE trochu zněžněl a přátelsky se nakudrnatil. Jenže to je součást receptu, téhle účinné směsi kytarových anti-depresantů a proschlých doutnáků, na jejichž konci čeká explozivní nálož šlapavého rock’n’rollu.
„Blackout“ je vysloveně šťastně poskládaná a přítulná deska, která při svém křižování po rockových pláních střídavě sešlapává plyn na podlahu a nechává znít hluboké boogie svého chromovaného dvanáctiválce, a pak se na volnoběh nechává unášet vyklidněnými skladbami s hitovým nápěvky. Toschieho hlas se cítí všech polohách jako flanelový vousáč v obýváku nad six-packem dobré West Coast IPA, euforický, tak akorát opotřebený a kamarádsky vstřícný.
Kapela se vedle jasného vlivu radiového rocku a amerického hard rocku nechává při melodických riffových dvojhlasech inspirovat typickým NWOBHM zvukem a melodickými postupy, což albu dodává potřebnou energii k tomu, aby ho nikdy nepostihl „Blackout“. Dokonce i dvě bonusové skladby zapadají do konceptu a skoro mě udivuje, že náladově kontrastní balada „The End“ nedostala možnost album zakončit i oficiálně.
Obal, který rozverně odkazuje na jeden slavný motiv ze stripů Gary Larsona, na němž nešťastnému úředníčkovi Vernonovi zničí kvalitní košili levná kapesní chobotnička, nemohl být zvolen lépe. Uvolněná, osvobozená, kravatou tradice elegantně ozdobená řadovka „Blackout“ potvrzuje, že i v sychravém Bergenu přežívá kus Californie.
Jaro tak letos přišlo o pár měsíců dřív.
