Zřejmě nejtěžší váha novozélandského metalu zalehla vrchol mého osobního žebříčku už v první polovině roku a od té doby marně čekám, kdy tohohle robustního maorského válečníka někdo sesadí. A s blížícím se koncem bilančního období zjišťuju, že na kapelu, která se klaní magické síle riffu, jednoduše nikdo nebude mít dostatečnou páru. „The Death Of All Things“ je totiž přesně tím typem alba, které má absolutně všechno, co od moderní metalové nahrávky lze žádat.
Fakta napřed. BEASTWARS za sebou mají dekádu existence, během níž přivedli na svět tři řadová alba a stali se ve své domovině hvězdami první velikosti. Vysloužili si celou řadu srovnání. Zdůrazňována bývá jejich vazba na prvotní grungeovou energii i pevné místo ve sludge/stonerovém pandemoniu, kde jim často bývá přisuzována role novozélandských MASTODON. Jenže BEASTWARS jsou sví a vzory přerůstají, což bylo jasné už na předchozí desce „Blood Becomes Fire“, která urvala z řetězů maximu kapely „obey the riff“ a sbratřila jí se špínou a emocionální přímočarostí podmračeného garážového blues.
Novinka „The Death Of All Things“ možná trochu ubírá na zemitosti, ale ne na absolutním důrazu na kytarovou složku. Těžké, zadýmené a ponuře melodické party Claytona Andersona zahušťuje brutálně nahulená basa Jamese Woodse, která trhá stromy z kořenů. To hlavní ale přichází ve chvíli, kdy do rozvrácené post-apo krajiny nastoupí Matt Hyde. Slovo intenzivní není v případě jeho projevu intenzivní dost. Matt se zalyká vztekem, hřímá, kňučí jako raněné zvíře, chroptí a bublá texty plné zmaru. Prošedlý vousatý básník konce a zmaru, skutečná duše kapely, která projev BEASTWARS posouvá nad většinu konkurentů. Rozsah jeho hrdelních atmosfér naplno vyplyne, když sleví z animálního nasazení a v akustické buesové baladě „The Devil Took Her“ jen neotesaně a přitom citlivě notuje.
Hudba Novozélanďanů není jen „dobře dělaná“, „energická“. Nabízí se spíš záhadné slovíčko „karnální“ – spojená s tělem, požitkářská, přitom pomíjivá, operující s atmosférou dočasnosti všech věcí. „The Death Of All Things“ nemá jediné slabé místo. Ano, rozhodně se z něj dá vypíchnout bluesově rozeřvaná „Some Sell Their Souls“ či omámeným grungeovým riffem opentlená singlovka „Witches“, ale tohle album je jednoduše jak hypnotický rituální tanec plný výhružných gest a animálních výkřiků. Houpavá, vtahující, primitivní, a přitom rafinovaná haka Ka Mate, chvilkový triumf metalového života nad neodvratnou smrtí všech věcí. Procházka rozhoupanou bažinou zániku, která vás centimetr po centimetru vtahuje do svého zabijáckého lůna, které páchne hnilobou a rašelinou.
BEASTWARS ohlásili, že tahle nahrávka bude jejich poslední. Pokud ano, je to jenom doklad výjimečnosti kapely. Nejde skončit lépe. Album roku.
