Přivézt do Plzně NIGHTWISH, to bylo vskutku povýšení místního metalového svátku ne o jednu, ale hned o dvě důstojnické hodnosti. Metalfest tak v mých očích definitivně povýšil mezi čtyři nejvýznačnější domácí těžcekovová dostaveníčka (dále samozřejmě počítám Brutal Assault, Obscene Extreme a Masters Of Rock) a je nutno dodat, že oprávněně. Vždyť kombinace skvostného lochotínského areálu, od loňska navíc perfektně zrekonstruovaného, a širokého výběru dovážené muziky, který se navíc rok od roku pečlivě mění, už si o tenhle statut říkala delší dobu. Teprve finské hvězdy ale byly tím rozhodujícím momentem, po němž už můžeme podobné řeči vést nahlas, a nutno dodat že momentem navýsost oslnivým a blýskavým. Ale popořádku.
Páteční All Stars Game
Pátek, který se mi podle dříve zveřejněného programu subjektivně jevil jako nejzajímavější den celého festivalu, nezačal, co se počasí týče, příliš šťastně. Chladno a drobný déšť, to připomínalo spíše tři roky staré utopené pokračování Metalfestu, které už by asi nikdo nechtěl znovu zažít. Postupem času se ale matka příroda umoudřila, a když na pódium nastoupili hrdinové z GLORYHAMMER, už jsme byli zahříváni čerstvými slunečními paprsky.
Ještě v čase deště pro mne ovšem celý ten hudební maratón zahájili ENTOMBED A.D., pohrobci (téměř) stejnojmenné deathmetalové legendy. Kapela má na kontě už dvě poměrně povedená alba a tak pro ni nebyl problém střídat staré zavedené původní klasiky s novými skladbami (mezi nimi i výborné „The Winner Has Lost“ a titulní věc z aktuálního alba „Dead Dawn“) a samozřejmě, prokládat to zvučnými krkanci LG Petrova, které už tradičně kolorují výkony této pětice. Suma sumárum, na úvod moc pěkný oldschoolový počinek. Podobně sympaticky vzápětí zahráli i GRAND MAGUS, trojice Švédů, pro niž je až na kost ohlodaný heavy metal tím nejvzácnějším grálem, na nějž se jen dá přísahat. JB Christoffersson a spol. zahráli víceméně klasický festivalový set, do nějž, neklamal-li mne sluch, propašovali i některé věci z aktuálně žhavé novinky „Sword Songs“, kterým to živě slušelo stejně pěkně, jako osvědčeným klasikám. Festivalové odpoledne vskutku nemohlo začít lépe.
A pokračovalo v ještě lesklejším stylu. Na pódium totiž nastoupili GLORYHAMMER a to byl signál nejvyšší pohotovosti nejen pro ty, kteří původní projekt kpt. Bowese objevili teprve s loňským druhým albem „Space 1992: Rise Of The Chaos Wizards“, ale především pro ty, kteří kapelu uctívají už od debutu „Tales From The Kingdom Of Fife“. Kapela nezůstala nic dlužna své čtverácké pověsti a na čele s Thomasem Winklerem v neodolatelném zeleném brnění předvedla oslnivý výkon, plný toho nejheroičtějšího metalu, chytlavých melodií a perfektních muzikantských výkonů, jak je ostatně z obou jmenovaných alb známe. Na pódiu se dokonce objevilo i pověstné astrální kladivo, a když k publiku promluvil basista James Cartwright, bylo to vskutku k popukání, neb na jeho anglickou hlášku typu „je úplně jedno, co tady říkám, protože tomu stejně hovno rozumíte a budete řvát tak jako tak“ odpověděl přítomný dav jak jinak než potvrzujícím řevem. Bez debat první vrcholný bod celého víkendu.
Playlist: Infernus Ad Astra/Rise of the Chaos Wizards , Legend of the Astral Hammer , Hail to Crail, Questlords of Inverness, Ride to the Galactic Fortress! , The Hollywood Hootsman, Angus McFife, Universe on Fire , The Unicorn Invasion of Dundee/The National Anthem Of Unst
BLOODBOUND i s rohatým Patrikem Johanssonem na čele poté nemohli působit jinak, než jako uměle přeceňované sdružení heavymetalových hudebníků (kterým ostatně jsou), a tak bylo lepší se uklidit někam k pivu (nebo alespoň k tomu, co za něj bylo opět vydáváno), aby si člověk nezkazil chuť a dojem z předešlého vystoupení. Když přišli na řadu HEAVEN SHALL BURN, bylo to samozřejmě o něčem zcela jiném, takže se znovu vyplatilo zavítat do posluchačských řad. Deathcoreoví Němci se zpěvákem Marcusem Bischoffem na mě mají nějaký zvláštní vliv – studiová alba mě nechávají chladným, ale jakmile dojde na živý set, jsem vždy totálně pohlcen zvířecí syrovostí jejich projevu, takže z koncertu pak nevynechám ani minutku. No a v Plzni to nebylo jiné.
Následující ALMANAC v parádních kasparkovských uniformách jsem vyhlížel s netrpělivostí vlastní všem příznivcům RAGE, neboť šlo samozřejmě o první živé vystoupení nové kapely někdejšího Peaveyho parťáka Viktora Smolského v České republice jen těsně po tom, co jí vyšel i debut „Tsar“. Chuť mi nezkazil ani tradičně neinformovaný uvaděč, který mluvil o tom, že vloni na Metalfestu vystoupil Peavey „se svým novým projektem“, i když musím na druhou stranu přiznat, že díky všelijakým oslavným promo řečičkám daleko dopředu jsem na kapelu pohlížel spíše s despektem a nedůvěrou. Její živý výkon (zejména v nových autorských skladbách) mě ovšem přesvědčil o opaku. Viktor zjevně neztratil čich na dobré nápady a nabroušené riffy a k tomu si přibral i dobrý kapelníkův vkus, když při rozhodování o obsazení postu u mikrofonu ukázal na Davida Readmana (jinak PINK CREAM 69), Andyho B. Francka (BRAINSTORM) a Jeannette Marchewku (LINGUA MORTIS ORCHESTRA), protože v jejich podání to byla jednoduše pastva pro uši. Další výjimečný výkon a další potvrzení toho, že pátek Metalfestu byl naplánován navýsost povedeně.
Zlatou třešničkou na dortu, která ovšem nebyla jen tak nějakou třešničkou, obstarali již zmínění NIGHTWISH, který celý festival dochutili příchutí dosud nevídané jedinečnosti. Finské stars s již napevno usídlenými Floor Jansen a Troyem Donockleyem byli jako hudební výtrysk lidské jedinečnosti, který tak opěvují na svém posledním albu „Endless Forms Most Beautiful“, a jejich koncert se jednoduše musel každému přihlížejícímu vrýt hluboko do duše, protože byl prostě perfektní. Skvěle nazvučený, skvěle osvětlený, na skvěle postavené scéně a se skvělými ilustracemi, které zejména v závěrečné „The Greatest Show On Earth“ dodávaly celé produkci až téměř fantastický výraz. Z éry Tarji sice zazněla jen „Nemo“, takže milovníci starých pořádků třeba mohli mít dojem, že jsou trochu ochuzeni, ale nic takového se ani neblížilo pravdě. Naopak, byl to koncert se vším všudy, takový, na jaké se bude ještě dlouho vzpomínat. A opravte mne, jestli ne.
Playlist: Roll Tide/Shudder Before the Beautiful , Yours Is an Empty Hope, Storytime , My Walden, Élan, Weak Fantasy, Sahara, I Want My Tears Back, Nemo, Ghost Love Score, Last Ride of the Day, The Greatest Show on Earth
Sobotní baráž
Při vědomí páteční jedinečnosti v sobotu nikam nespěchám a už za nemilosrdné sluneční výhně dorážím do lochotínského areálu přesně s výkopem setu německých CREMATORY. Tahle kapela funguje už čtvrtstoletí a od původně deathmetalového tělesa se vyprofilovala až téměř k čistě melodicko-gotické formaci, která ovšem úplně nezapomíná na svou minulost. Předvedený set byl proto plný chytlavých melodií a přítomným se jednoznačně musel líbit, stejně jako se kulatému zpěvákovi Gerhardu „Felixi“ Stassovi líbil jeho příruční černý kanystr, z nějž si neustále poctivě přihýbal. Samozřejmě, že mě zajímalo, co v něm je - a pro odpověď jsem si došel později večer, kdy jsem milého murmura potkal pod pódiem zlitého podobraz, nabízejícího okolostojícím právě onen kanystr, z nějž se široko daleko linula vůně whisky s kolou. Inu, je to řehole, ten metal.
DELAIN při vší úctě k nim vynechávám, neboť female-fronted metalů jsem skutečně přesycen (nehledě na to, že ty „pravé“ by se daly spočítat na prstech jedné ruky), a zpět se vracím na STRATOVARIUS, finskou hvězdu dávných časů, již už jsem velice dlouho živě neviděl, neboť po odchodu Tima Tolkkiho jsem zkrátka téhle kapele nějak přestal rozumět. Soudě dle koncertního otvíráku „My Eternal Deam“, který je rovněž otvírákem posledního alba „Eternal“ z loňského roku, ovšem STRATOVARIUS stále znějí jako STRATOVARIUS (i když zde klávesové patry připomenou i blahé paměti tuzemského MARKÝZE JOHNA), a tak následoval koncert jako řemen, lhostejno, že z nejslavnější sestavy skupiny byl na pódiu přítomen již pouze Timo Kotipelto a notně zešedivělý mistr klapek Jens Johansson. Melodie stíhala melodii, hit stíhal hit a pamětníkovo oko se chtě nechtě muselo zalesknout, obzvláště, když zazněl i dávný majstrštyk „Against The Wind“. Než se člověk stačil ze vší té extáze rozkoukat, sbalili si Finové fidlátka a po nějaké hodině hraní byli pryč. A co hůř, v tom okamžiku také dohrálo to nejzajímavější ze soboty, jak jsem později zjistil.
Playlist: My Eternal Dream, Eagleheart, Phoenix, Lost Without a Trace, SOS, Against the Wind, Paradise, Unbreakable, Black Diamond, Shine in the Dark, Speed of Light, Hunting High and Low
LORDI totiž nejsou zrovna můj šálek kávy a tak jsem si při jejich vystoupení připadal spíše jako náhodný kolemjdoucí než pravověrný posluchač. Evidentně jsem ale byl v menšině a musím říct, že maskovaným Finům se podařilo dokonale roztančit celý areál, a že s jejich nenáročným hard rockem/metalem jsem nakonec roztál i já. Tím spíš, že zazněla i „Dynamite Tonite“, skladba, která mě před dávnými třinácti léty budila ze spánku na pověstném Wacken Open Air a nejspíš proto na ní nikdy nezapomenu, a že nadmíru chytlavý kousek „Would You Love A Monsterman“, který celou tu maskovanou show uzavřel, si už ve svém životě pobrukoval nejspíš každý.
A pak to přišlo. Je mi jasné, že za následující řádky budu náležitě kamenován, ale nemůžu si pomoci, tak jsem to prostě vnímal. ZAKK WYLDE měl být za jednoho ze tří headlinerů, ovšem díky němu se z vrcholu sobotního večera stala zatraceně rozpačitá hodina a půl, během níž opustily areál předčasně stovky a stovky přihlížejících, neboť zkrátka čeho je moc, toho je příliš a na metalový festival to nejspíš nepatří. Nic proti mistru samotnému, třičtvrtěhodinku někdy v pozdním odpoledni bych mu dopřál, ale na set stavěný na jeho aktuálním druhém sólovém albu „Book Of Shadows II.“, připomínajícím spíše než cokoliv jiného album typu „Pomaláče“, byl zkrátka lochotínský amfiteátr zřejmě až příliš těsný. A to nemluvím o uzívaných desetiminutových sólech, jimiž to celé bylo proloženo, a která celkové náladě rovněž nepřispěla.
A když už jsem čekal dobrých pětasedmdesát minut, jestli se to přece jen nezlomí (a že nezlomilo), nezbylo mi, než se zařadit mezi již zmíněné stovky proudící vstupní branou ven, a rozloučit se s festivalovou sobotou definitivně.
Neděle na střídačce
V neděli si pospíším, abych stihnul maďarské speedaře WISDOM, a byť slunce znovu pálí ostošest, jsem svědkem skvělého poledního vystoupení, které ugrofinští hoši vystřihnou navzdory tomu, že vypadají, jakoby pařili celou cestu z domova až na samotné místo konání. Set tvoří osvědčené klasiky plus dva zástupci novinky „Rise Of The Wise“, takže je rozhodně při čem se hýbat a musím říct, že neznám mnoho lepších způsobů otevření festivalového dne.
Playlist: War of Angels, God Rest Your Soul, Somewhere Alone, Fallin´ Away From Grace, Ravens´ Night, Wisdom, Live Forevermore, Rise of the Wise, Take Me To The Neverland
Následně z důvodů, které jsem již popsal, vynechávám VISONS OF ATLANTIS, stejně jako D.A.D., ovšem ty proto, že jsem jejich produkci nikdy pořádně nerozuměl, a to už vlastně od dávných osmdesátých let minulého století, kdy kapela začala působit na scéně. Věnuji se tak až ruské ARKONĚ, která stále ještě jezdí s programem na motivy posledního alba „Yav“, ovšem hraje především notoricky známé skladby, které se po ní hlavně chtějí. Hoši a dívčina vystoupili v nových kostýmech a přítomné zaujali natolik, že ti nejblíže hudebníkům dokonce sami od sebe rozpoutali Wall Of Death a pak také jakési „veslování“, tedy něco, co jsem ještě v klasické metalovém „kotli“ neviděl. Zhruba tři až čtyři desítky fans si totiž (při skladbě „Slav´sja Rus!“, nepletu-li se) dřeplo na zem zády k pódiu a společně se začali pohybovat do rytmu, jakoby veslovali na obrovském drakaru. Vydrželo jim to věru dlouho a byl to skutečně zajímavý pohled, však si také všichni fotografové široko daleko mohli zlomit krk, aby něco z toho zachytili.
Playlist: Yav, Ot Serdtsa K Nebu, Goi, Rode, Goi!, Liki Bessmertnykh Bogov, Zakliatie, Na Strazhe Novikh Let, Slav´sja, Rus´!, Pamiat, Stenka na Stenku, Yarilo
AMORPHIS poté, to byla povinnost pro všechny ty, kteří kapelu pamatují zkraje devadesátých let, a mezi něž se počítám i já. Od příchodu Tomiho Joutsena, pravda, už kapelu až zas tolik nesleduji, ale když je příležitost, koncert si nikdy nenechám ujít, neb to nejlepší z novějších věcí, co se automaticky hraje živě (typu „House Of Sleep“), má vždycky něco do sebe, nehledě k tomu, že Tomi Joutsem je prostě výtečný frontman.
No a tady pro mě letošní ročník Metalfestu skončil. EPICU jsem už víte proč vynechal (jen zírat na krásu Simone Simons se mi také nechtělo) a kompletní set DIRKSCHNEIDER jsem absolvoval už v březnu v naprosto luxusním provedení v pražském MeetFactory, pročež jsem si zkrátka a dobře nechtěl kazit dojem (na rozdíl od Prahy prý nezazněla například „Wrong Is Right“ a to samo o sobě mě jen utvrzuje ve správnosti mého rozhodnutí).
Když se pak ohlédnu za sedmým pokračováním největšího západočeského metalového festivalu a jednoho (jak už jsme si říkali) ze čtyř domácích nejdůležitějších, tentokráte dokonce s rekordní, dosud neupřesněnou návštěvou, musím znovu pořadatelům vyslovit velmi dobrou až výbornou. Až na výjimky perfektní a čerstvý výběr vystupujících, prakticky nepřetržitý zvukový perfekcionalismus a ten amfiteátr, ten amfiteátr... zavážet jej ještě tak nějakým chutným pivem, resp. možná jen pivem s alespoň nějakou chutí, bylo by to už úplně na výbornou. Tak příště? Inu, asi bych na to nevsadil, ale co kdyby přece jen...
