SIRENIA vydala své již sedmé studiové album, od toho ostatně pochází i jeho název. To svědčí o neúnavnosti Mortena Velanda pokračovat ve svém díle, které započal po odchodu ze své původní kapely TRISTANIA. Zároveň, a opravdu není třeba chodit okolo horké kaše, protože to je patrné již z číselného hodnocení, to svědčí o neochotě dát si na čas tvůrčí pauzu a nashromáždit více zajímavých nápadů.
Přestože předchozí album „Perils Of The Deep Blue“ rovněž originalitou nepřekypovalo, našlo se na něm přeci jenom několik zajímavých momentů a nepostrádalo potřebnou energii, byť jen na části své stopáže. Aktuální dílo je vysloveně jen do počtu. Nezajímavý a šablonovitý rozjezd „Serpent“ se stokrát provařeným riffem proletí ušima, aniž by jen rozvířil prach v paměťových centrech. Singl „Once My Light“ je na tom podobně, jen je vše o dost pomalejší.
Světlých momentů je na albu poskrovnu, pokud za takové nebudeme považovat motivy seskládané z již vymlácené slámy. Výjimkou je skladba „Elixir“, která se žene kupředu svižným tempem a jako jedna z mála rozproudí krev v této severské chladnoucí mrtvole. Není nezajímavé, že prim hraje čistý mužský vokál (Joakim Næss), jenž zazněl již na minulé desce. Možná by mohl Veland na stará kolena upustit od svého chrapláku, který postrádá energii a intenzitu přítomnou snad kdysi dávno, a věnovat Næssovi více prostoru. „Sons Of The North“ mají sice pěknou melodii v refrénu, ale tu následně zazdí klasický „mortenovský chorál“ a podobných okamžiků je na desce povícero. Z dřímoty na chvíli probudí svižnější „Concealed Disdain“ a před koncem „The Silver Eye“, kde zazní několik zajímavých nápadů. Celkový dojem je však přesto velice špatný.
Kapela sice koncertuje ve čtyřčlenném obsazení, nahrávání a produkování alb si ale dělá Veland zcela sám. Jen pro ženský hlas potřebuje angažovat Ailyn, ale i to je jen otázka času. Především pak elektronické „bubny“ jsou s každou nahrávkou otravnější, o elektronickém patosu na pozadí nemluvě. Zvuk je takový divně umělý a sterilní. „The Seventh Life Path“ je opravdu slabé a zbytečné album. Podobná krize se projevila již koncem minulé dekády se „Třináctým patrem“. Kdeže ty dávné sněhy jsou...
