Ve včelách se jeden nevyzná, správně filozofoval Medvídek Pů a já bych k tomu jen dodal, že jeden se občas nevyzná ani ve vlastním vkusu. Ač britské symfo-komando DAMNATION ANGELS reálně nabízí cosi jako slabikář power metalových klišé obtažených sytými orchestrálními barvami, nemohu se poslední dny ubránit tomu, abych si "Udatný oheň" (to fakt?) pouštěl denně.
Vyložme si heroické taroky na stůl: tihle Andělé jsou od nátury pěkní kýčaři, což předvedli už na debutovém albu "Bringer Of Light". Jednoduchá hevíková kytarová "kila", která povznáší výrazná živá orchestrální složka, jenom sotva nabízí nějakou revoluci, o které se barvitě psalo v promo materiálech. Co Britům pomáhalo výrazně byly slušné nápady (třeba samurajská orchestrace ve skladbě "Pride") a pochopitelně i solidní vokál Nora PelleKa. Právě jistý mužský hlas v symfo metalové pompě vedl mnohé k větší shovívavosti, protože v jinak celkem matriarchální zóně je PelleK příjemné osvěžení. Nechme stranou, že udatný "varijór" je nejspíš větší modelka než Tarja a Floor dohromady a ve volném čase předělává disneyovské šlágry do metalového hávu. K hudbě DAMNATION ANGELS jeho teatrální projev pasuje a ve šťastnějších momentech se dokonce můžeme bavit o libých reminiscencích na Norova krajana Roye Khana (CONCEPTION, ex-KAMELOT).
Na nové desce pokračují DAMNATION ANGELS ve snaživém skládání různých power metalových vlivů (NIGHTWISH a KAMELOT, ale třeba i ultimátní patos SONATY ARCTICY a dekadentní ruské hračičky MECHANICAL POET si člověk vybaví poměrně často) a jejich upgradu docela sympatickými orchestrálními aranžemi. Chlapci milují škvařící se smyčce, vybičované dechy a decentně futuristické samply. Pohybují se zkrátka agilně kdesi mezi heroickým fantasy, Temným rytířem a Matrixem, přičemž všechno zaštiťuje poctivý metalový patos a nadužívaný štěkot sboru (jedna slabika stačí, drahoušku). Je to barevné, snesitelně jalové a zábavnější než aktuální sterilizovaní NIGHTWISH, ale čím víc to člověk poslouchá, tím víc si je vědom mělkosti a hry na efekt. Jako by DAMNATION ANGELS vznikli na zakázku: pro kluky trocha těch chrabrých gest, pro děvčata citlivý model za mikrofonem, který je dostatečně emo a má navíc rád manga a animé.
Žádná barvitá magie zpívajících riffů KAMELOT, žádná soudržnost klasických inspirací starých RHAPSODY, ale řekněme, že milovníci výpravného metalu neodejdou z téhle maškarády uraženi a ošizeni. Některé skladby jsou jednoduše nakažlivě chytlavé (úvodní hymnus "Finding Requiem", navazující "Icarus Syndrome", který celkem adresně pošilhává po herním fenoménu DEUS EX), v jiných se člověk může bavit tím, kolik patosu unese jedna skladba ("The Passing" by skutečně mohla uzavírat nějaký disneyovský dojáček s udatnými králíčky). Zamrzí, že plánovaný orchestrální vrchol alba "The Fire Inside" obsahuje asi tolik ohně jako vědro vody, takže házet jiskru musí epická zpívánka "Under An Ancient Sun" s pěkným refrénem, jehož větší část už jsem někde slyšel, ale za boha si nevzpomenu kde.
Dokud se konečně nevyznám ve svém vkusu, musím konstatovat, že "The Valiant Fire" je sice neobjevné, ale celkem přívětivé dobrodružství v zemi trubek, tympánů, sborů, smyčců a řízných póz. Všichni někdy potřebujeme hrdinu, že jo.
