Výmluvný podnadpis tohoto článku naprosto přesně seděl pro srovnání polských TIDES FROM NEBULA a australských SLEEPMAKESWAVES. Obě kapely hrají post-rock a obě kapely v ten den měly výtečný zvuk, ale přece jsem z jedné odcházel naprosto bez jakéhokoliv zaujetí, z druhé pak naprosto nadšený. TIDES FROM NEBULA jsem viděl snad popáté a zvukové podmínky na Strahově patřily rozhodně k těm nejlepším. Až sem bylo vše v pořádku. Jejich živé koncerty mě vždy otráví velkou dávkou sterility, která z kapely prýští. Na přehrávané pózování basáka Przemka Węgłowskiho jsem si již zvykl, ale na absolutní absenci jakýchkoliv feromonů, která z těchto muzikantů vyvěrá, si nezvyknu asi nikdy.
Indická čtyřka doplněná o britského zpěváka Daniela Tompkinse nezačala s moc dobrým zvukem. Při úvodní „Allure“ byla udupaná instrumentální složka a příliš vytažené zpěvy, to se však změnilo během několika minut a následující třičtvrtěhodinka byla božská. SKYHARBOR samozřejmě nevynechali hitovku „Patience“, při které si tedy Daniel nebyl příliš jistý ve chvílích, kdy hlas přeřadil na fistuli, ale to byl jen drobný šrám na jinak výtečném setu indických pocitářů.
Většina materiálu pocházela z posledního alba „Guiding Lights“, ze kterého zazněl i téměř desetiminutový stejnojmenný opus a tak lehce zklamaní mohli odcházet snad jen fanoušci jejich prvního alba „Blinding White Noise: Illusion and Chaos“.
V první lajně je nadržený ajťák, plešatý krakonoš a androgynní model. Všichni s kytarami. Ano správně. SLEEPMAKESWAVES jsou tady. Jejich třetí koncert v Praze dokázal Sedmičku zaplnit zhruba stotřiceti lidmi, což je v době, kdy jen o pár dní později navštíví Prahu RUSSIAN CIRCLES a mnohé další žánrově spřízněné kapely, velmi solidní výkon a jsem velmi rád, že jsem měl možnost toto kvarteto bandu shlédnout právě ve strahovském undergroundovém svatostánku. Jak už jsem psal výše, hlavní rozdíl mezi Australany a Poláky byl v chemii, která u těch druhých byla téměř hmatatelná. Koncert sám o sobě byl strhující, což jsem zažil na koncertech instrumentálního post rocku jen opravdu málokdy.
Hlavní kostru setu tvořil nový materiál z alba „Love of Cartography“, došlo však i na moji nejoblíbenější „In Limbs And Joints“ z předchozího alba „...And So We Destroyed Everything“. Set si zachovával živelnost i v první třetině, kdy kapela neustále řešila technické problémy s in-ear odposlechy. Ve finále si zaplněná Sedmička vytleskala ještě přídavek a já mohl spokojeně odejít. Předpokládám, že to byla poslední šance, vidět tyto Australany takto zblízka v malém klubu, neboť jejich hvězda stoupá každým rokem.
foto: Radek Bártík
