Rozporuplná postava Gilles de Rais (též de Retz) vždy rozněcovala lidskou představivost. Tento francouzský šlechtic totiž jakoby v sobě spojoval několik různých osob. Byl inteligentní, na svou dobu nadprůměrně vzdělaný a zároveň nesmírně bohatý. Měl příjemné vystupování a mnoho přátel. Na sklonku "stoleté války" se proslavil jako maršál Francie a spolubojovník Jeanne d´Arc. Na druhou stranu ale propadl alchymii, černé magii, invokaci démonů a nekromancii. Do dějin vstoupil jako jeden z prvních satanistů a perverzní sadistický vrah stovek dětí. Jeho osud však spíše než vážné badatele zaujal umělce, především spisovatele, z nichž je na čelném místě třeba jmenovat francouzského symbolistu Jorise Karla Huysmanse (Tam dole) a naši známou spisovatelku Jarmilu Loukotkovou (Bůh či ďábel). Zatímco Loukotková vylíčila Gillese de Rais bezmála jako romantického hrdinu a ponechala přitom stranou jeho nejodpornější zločiny, Huysmans se jejich popisu ani zdaleka nevyhnul, zato ale v souladu se svými uměleckými názory učinil z barona rozervance, dekadentního estéta a rafinovaného požitkáře. Historie se ovšem ubírá poněkud jinými cestami než představivost spisovatelů. Na řadu nepřesností lze však narazit i v některých odborných pracích, nejčastěji díky tomu, že si jejich autoři v dostatečné míře neuvědomili, že středověk měl zcela jiná měřítka než dnešní doba a že duchovní svět člověka 15. století byl podstatně jiný než ten náš - jakkoli je dnes pro nás leckdy těžko pochopitelný. Gilles de Rais se bezesporu dočkal zaslouženého konce, ovšem nebýt úsilí nepřátel, kteří se chtěli zmocnit jeho majetku, tak by se před soud nejspíš nikdy nedostal. Při přelíčení nepadaly na váhu stovky zmařených dětských životů tolik, jako obvinění z kacířství a uctívání ďábla. Případ barona de Rais byl v tomto směru příznačný. Zkusme se na něj podívat zblízka...
Bojovník na válečném poli
Gilles de Laval, baron de Rais, pán na Tiffauges, Pouzages, Machecoulu a Champtocé, pocházel z předního francouzského rodu usazeného v Bretani. Narodil se v roce 1404 na machecoulském hradě na pomezí Bretaně a Anjou. Když mu koncem října 1415 zemřel otec, matka se téměř vzápětí provdala za pana d´Estouville a zřekla se Gillese i jeho mladšího bratra Reného. Gillesovým poručníkem se pak stal Jean de Craon, pán na Champtocé a La Suze, dědeček z matčiny strany. Barona de Rais ale osud v ničem nezkrátil. Jeho předkové, Craonové a Montmorencyové, mu zanechali značný majetek a řadu rozsáhlých panství v nejúrodnějších částech Bretaně. Gilles de Rais byl nejbohatším pánem ve Francii a jedním z nejzámožnějších v Evropě vůbec. Vedle toho měl na svou dobu vynikající vzdělání a mnoho nezvyklých zájmů, kterými se od ostatní šlechty, nezřídka představované primitivními a tupými surovci, značně odlišoval. Od dětství ho vyučovali ho nejlepší preceptoři. Studoval staré jazyky, vyznal se v umění, historii i filosofii. Jeho chova však byla všestranná, stejnou měrou se ovšem věnoval i lovu, sokolnictví, šermu a boji. Baron si však zároveň neodpíral nic ze světských požitků, stejně proslulá jako jeho vášeň pro knihy, za které utrácel značné sumy, byla i jeho obliba vybraných jídel a nápojů. V šestnácti letech, 30. listopadu 1420, ho pan de Craon oženil s Catherine de Thouars. Manželství bylo víceméně harmonické a baron de Rais jeho štěstí užíval přesně pět let, než se odebral k francouzskému dvoru, a zjevně netušil, že tím nekomplikované soužití definitivně skončilo. Na druhou stranu si však nelze idealizovat soudobé poměry. Jakkoli byl baron své ženě oddán, nijak mu to nebránilo užít se někde v ústraní se služebnou či prostou dívkou z lidu, naskytla-li se příležitost. Obecně se má za to, že středověk přísně bděl nad dodržováním pravidel týkajících se manželského soužití a případy cizoložství (nevěry) či smilstva (poměr nesezdaných osob) velmi tvrdě trestal. Neplatí to však absolutně. Morálku svého stavu pozorně střežili měšťané, kteří v tomto směru byli opravdu rigorózní. Šlechtici si oproti tomu dělali, co se jim zlíbilo, neboť nebylo nikoho, kdo by je za to hnal před soud. Stejně tak i poddaní a příslušníci nejnižších vrstev, ty bylo zase nemožné uhlídat...
Od roku 1425 tedy de Rais pobýval na dvoře Karla VII., který vládl v letech 1422-1461. Současníci o baronovi hovořili jako o živém, statném a pohledném muži vzácné inteligence. Neví se přesně, jaké postaení de Rais u dvora zaujímal, nicméně lze si snadno představit, jak musel působit nejbohatší francouzský šlechtic na dvoře chudého dauphina.
Karel VII., tou dobou ještě dauphin, tedy zatím nekorunovaný následník trůnu, vězel tou dobou vskutku až po krk v potížích. Francie na sklonku "stoleté války" s Anglií neskýtala nijak povzbudivý obraz, byla vyčerpaná krvavými bitvami i masakry obyvatelstva a zdecimovaná morovou epidemií, která ji před několika lety zachvátila. Angličané kontrolovali celý sever i střed země až k Orléansu. Dauphin neměl vliv, moc, autoritu ani peníze. Zbytečně vypisoval nové daně a dávky, z vypleněných měst a zpustlých vesnic, v nichž často sídlili jen vlci, už nic nevyždímal. A tak přebýval, chabě chráněn řekou Loirou, ve městě Chinon. Jeho dvůr byl navíc opředen sítí záludných intrik, nezřídka končících vraždami, dvorští úředníci propadli celkové apatii a francouzská armáda se zvolna rozkládala. Příchod Gillese de Rais, který přivedl silné oddíly najaté ze svých prostředků, musel být impozantní. Baron nadto hradil turnaje a hostiny a dauphinovi i jeho dvořanům půjčoval závratné částky. Zároveň ovšem nelenil a vytáhl do pole, aby bránil Anjou a Maine proti Angličanům, ale před jejich početní převahou byl nucen ustoupit. Situace se stala kritickou, Karel VII. dokonce uvažoval, že se stáhne na jih a Francii nechá napospas Angličanům.
V této chvíli se na scéně objevila Jeanne d´Arc. Její krátká, leč slavná epopea je dobře známá. V únoru 1429 se na "boží pokyn" objevila v Chinonu s cílem zbavit zemi Angličanů, avšak v prvé řadě chtěla dovést dauphina ke korunovaci, což se jí po odražení anglického útoku u Orléansu a zpacifikování měst na Loiře ještě téhož roku zdařilo, a Karel VII. byl v Remeši korunován. Jeanne však následujícího roku u Compiègne padla do zajetí burgundských oddílů. Burgundští vévodové, kteří vystupovali jako spojenci Angličanů, na jejím odstranění zase až tak enormní zájem neměli a nabídli francouzskému králi její propuštění za výkupné. Karel VII. ovšem dosáhl svých cílů, a Jeanne, vůči níž navíc intrikoval celý dvůr, už nepotřeboval. Nabídku ponechal bez odezvy a Burgunďané se poté obrátili na Angličany, kteří za Jeanne pochopitelně s velkou radostí zaplatili. V roce 1431 byla "panna orléanská" upálena v Rouenu, a to po víceméně vykonstruovaném církevním procesu, v jehož pozadí vyniká zvlášť ostudná role některých příslušníků francouzského duchovenstva, zejména Pierre Cauchona, biskupa z Beauvais.
Učenec v ústraní
Vztah barona de Rais a Jeanne d´Arc byl určen tím, že mu ji Karel VII. v podstatě svěřil do ochrany. Dnes by řadu lidí jistě mohlo napadnout něco o jejich možném poměru. K tomu je třeba říci, že Jeanne opravdu zemřela jako panna (Angličané ji nechali prohlédnout porodními bábami a tento fakt jim velmi zkomplikoval chystanou obžalobu z čarodějnictví, neboť se předpokládalo, že čarodějnice souloží s ďábly). Zároveň by takový nápad svědčil o naprostém nepochopení dobové mentality. K Jeanne, o jejímž povolání od Boha již po orléanské bitvě málokdo pochyboval, se vzhlíželo s pokornou úctou, která jen rostla spolu s jejími úspěchy. Gilles de Rais si jí bezpochyby hluboce vážil. Prodělal spolu s ní všechna tažení a po dauphinově královské korunovaci v Remeši získal hodnost francouzského maršála. Stal se svědkem, jak prostá venkovanka přesvědčila intrikami prolezlý dvůr i zbabělého krále, který chtěl již prchnout, k dalšímu boji, a jak díky svému charismatu dodala odvahu francouzské armádě, ochromené poraženectvím. Viděl, jak se před ní všichni proslulí hrdlořezové, jako byli zemané Xaintraille či La Hire, a válkou zdivočeli knechti poslušně sklánějí, jak se účastní mší pořádaných před před bitvami, přijímají svátost oltářní a uctívají Jeanne jako světici.
Na druhou stranu je však třeba brát s rezervou některá pozdější tvrzení o tom, že "panna" zakázala vojákům masakrování obyvatel a dala vyhnat z polních ležení všechny prostitutky. Zbožnost s krutostí se nijak nevylučovala. I největší řezník padal na kolena v úctě před Bohem a nikdy by nevztáhl ruku na kněze, přitom mu však nečinilo žádné potíže bez jakýchkoli skrupulí pobít desítky lidí. Jeanne snad byla s to zabránit největším ukrutnostem, ale představa, že se z La Hirů a jim podobných mávnutím kouzelného proutku stali beránci, je směšná. Vojenské poběhlice pak dozajista ležení neopustily, takové opatření bylo nemyslitelné. Jeanne jistě dobře věděla, kam až může zajít, a nejspíš ji něco takového ani nenapadlo. Bezpochyby si uvědomovala, že muži ve vojsku by se s tím v žádném případě nesmířili.
Spolu s vojáky jistě klečel na modlitbách i Gilles de Rais a choval k "panně" stejnou úctu jako oni. Baron byl duše exaltovaná a Jeanne na něho zřejmě učinila mocný dojem. O tom, že je povolána od Boha, ho přesvědčil fakt, že Jeanne dosáhla svého cíle, tedy dauphinovy korunovace. Její zajetí a smrt jím nepochybně hluboce otřásly. Není ovšem zcela jasné, co dělal v době jejího věznění. Některé soudobé zprávy hovoří o tom, že se zdržoval v okolí Rouenu, nicméně pozdější tvrzení, že se pokoušel Jeanne osvobodit, jsou přece jen příliš odvážná.
Tak jako tak se v roce 1431 uchýlil na svůj hrad v Tiffauges, kde se zpočátku zcela izoloval od světa a vedl zde osamělý život v ústraní, dokonce i bez manželky. Soustředil se na své záliby, z protřelého bojovníka se stal učenec. Shromažďoval knihy antických umělců a filosofů i díla středověkých scholastiků stejně jako hermetické spisy, četl alchymistická pojednání i grimoiry. Jak je vidět, baron si liboval v krajnostech a tento jeho povahový rys měl zřejmě největší význam pro jeho další osudy. Zatímco po boku Jeanne d´Arc došel jeho mysticismus uspokojení prostřednictvím hluboké a vypjaté zbožnosti, šok a otřes z její smrti ho zavedl opačným směrem, než kudy se ubírají cesty křesťanské víry. Je možné, že Gilles de Rais začal pochybovat o Bohu, který dopustil smrt "panny orléanské", a jeho rozrušená mysl se upjala k ďáblu. Zůstává ovšem jisté, že jeho nynější způsob života měl na tomto obratu rozhodující podíl, a to i později, kdy již vyšel ze své dobrovolné klauzury.
Barona de Rais totiž po nějakém čase život askety přece jen omrzel a v souladu se svou rozpolceností se uchýlil k opačnému extrému - na odiv stavěné vnější okázalosti a výstřednímu hýření. Nechal přestavět hrad Tiffauges v pohodlné a reprezentativní sídlo, jehož luxus a přepych hraničil s posedlostí. Pouze jeho osobní stráž čítala dvě stě rytířů, kteří si na baronovy náklady sami vydržovali svá pážata a sluhy. De Rais pořádal hony, na které se sjížděla šlechta z celého okolí, a obrovské hostiny, samozřejmě spojené s těžkými pitkami a dlouhými flámy, které často trvaly celé dny i týdny. Plýtval zděděným majetkem, utrácel pohádkové sumy za umělecká díla, knihy, šperky. Je nasnadě, že jeho jmění se brzy začalo povážlivě tenčit. Baron začal s půjčkami u lichvářů, a skončil prodáváním některých panství, ovšem silně pod cenou a jedině za účelem získání peněz. Jeho rodina, zděšená touto marnotratností, vymohla na králi v roce 1436 edikt, který Gillesovi de Rais zakazoval prodávat či převádět byť jedinou pevnost, hrad či panství. Toho ovšem využil bretaňský vévoda Jan V., známý lichvář a skrblík, který sice odmítl královský edikt ve svých vyhláškách zveřejnit, zato však o něm informoval všechny své vazaly, kteří s baronem vyjednávali. Od této chvíle se tedy nikdo neodvážil kupovat panství od pana de Rais, aby si proti sobě nepoštval vévodu a nevyvolal králův hněv. Jan V. tedy mohl baronův majetek získat sám a je jasné, že lacino. Zásah rodiny znamenal definitivní roztržku mezi Gillesem a jeho manželkou. Baron ji i s dcerou vykázal na hrad Pouzages a nadobro se o ně přestal zajímat.
Spásná alchymie?
Finanční tíseň přivedla Gillese de Rais na myšlenku, že si pomůže "tajnými vědami". Jestliže dříve hermetické a alchymistické spisy barona pouze obveselovaly (poprvé s alchymií experimentoval v roce 1426, kdy ještě zdaleka netrpěl nedostatkem peněz), nyní se jich chopil vážně jako prostředku k záchraně. Rondely na Tiffauges se změnily v alchymistické laboratoře. Z Paříže povolal alchymisty jako Antoina de Palerne, Françoise Lombarda či Jeana Petita. Ve výhních vzplál oheň a nad hradem se vinul čpavý kouř, všichni dnem i nocí pracovali na "velkém díle", ovšem bezvýsledně a posléze do jednoho opustili hrad. Brzy poté se Tiffauges stal útočištěm zasvěcenců magie ze všech koutů Francie, které pro pana de Rais sháněli Gilles de Sillé a Roger de Bricqueville, jeho bratranci a přátelé. Hradní kaplan Eustache Blanchet se dokonce vydal do Itálie, kde se to prý lidmi, kteří umějí pracovat s kovy, jen hemží. Baron se ovšem nedal vyvést z míry a zatím pokračoval v pokusech. Až když všechny ztroskotaly, uvěřil tvrzení mágů, že žádný objev nebude bez pomoci ďábla možný.
A tak se Gilles de Rais vydal jednou v noci s čarodějem Jeanem de la Rivière z Poitiers a se svými sluhy Herietem a Poitouem do lesa poblíž Tiffauges. Všichni zůstali stát na okraji, čaroděj pokračoval dál. Po chvíli baron a jeho sluhové zaslechli vyděšený křik. Vydali se do tmy, až narazili na vyděšeného Rivièra. Ten jim řekl, že se mu zjevil ďábel v podobě leoparda, zvíře ho však minulo a ani se na něj nepodívalo. Čarodějník druhý den uprchl, ale nahradil ho další, zaklínač du Mesnil. Ten požadoval, aby Gilles vlastní krví stvrdil ďáblu úpis a v hradní kapli nechal sloužit mši zatracených. Ďáblu to však asi nestačilo a neráčil se zjevit. Baron začal pochybovat o schopnostech svých čarodějů, ovšem další pokus ho přesvědčil, že někdy si ďábel přece jen dá říci. Jiný nekromant se zavřel v jedné místnosti na Tiffauges spolu s baronem a Gillesem de Sillé. Na zem nakreslil velký kruh a vyzval své společníky, aby do něho vstoupili. Pana de Sillé zachvátila hrůza, začal se třást po celém těle a přiskočil k oknu, odříkávaje zaklínací formule. Gilles de Rais vstoupil do kruhu, ale při prvních zaklínáních dostal strach i on a chtěl se pokřižovat. Čaroděj ho vyzval, aby se nehýbal. Baron najednou ucítil, jak ho něco drží za krk, vyděsil se a začal se modlit k Panně Marii, aby ho zachránila. Zaklínač ho vztekle vystrčil z kruhu a de Rais i de Sillé prchli z místnosti, první dveřmi, druhý oknem. Dole pak slyšeli strašný jek, třesk mečů, volání o pomoc a výkřiky, jaké vydává vražděný člověk. Když hluk ustal, osmělili se a vešli dovnitř, kde našli čaroděje ležet v krvi s roztříštěnou hlavou. Černokněžník se pak několik dní zmítal mezi životem a smrtí, pak se uzdravil a zmizel.
I přes tyto neúspěchy Gilles de Rais jistě nepochyboval o ďáblově moci. Lze si dost dobře představit, jak mocně asi musely na barona, vzhledem k jeho mysticismu a rozjitřené obrazotvornosti, působit podobné výjevy. Na rozdíl od alchymistů, které zprvu povolal z Paříže a kteří byli přece jen vzdělaní a snažili se v dobré víře dosáhnout žádoucího výsledku, představovali všichni tito mágové a čarodějníci šarlatány a podvodníky, kteří využívali důvěřivosti pana de Rais ke svému vlastnímu obohacení a přispívali tak k baronovu finančnímu úpadku.
Pedofilní nekrosadista
Gilles de Rais se ovšem do historie zapsal především díky odporným zločinům páchaným na dětech, přesněji řečeno chlapcích. K tomu je třeba dodat, že se baron v tomto směru nijak podstatně nelišil od jiných šlechticů své doby, ač je překonal nejen počtem vražd, ale hlavně chorobností své zvrácenosti.
Je známo, že francouzská šlechta patřila k nejtvrdším v Evropě, především co se zacházení s poddanými týká. Pro barony stáli venkované na stejné úrovni se zvířaty, páni je považovali za svůj majetek a činit s nimi, co se jim zlíbí, v tom spatřovali své nezadatelné právo. Stačí jen vzpomenout, že ještě v 18. století, před výbuchem Velké francouzské revoluce, páni vesele uplatňovali ius primae noctis, právo první noci, kdykoli se některý jejich poddaný ženil, nevěsta byla přiměřeně pohledná a pán měl chuť si užít. Pro srovnání je třeba dodat, že v našich zemích není doložen jediný případ (!) takových nároků ze strany aristokracie, jak ve středověku, tak v novověku, a někteří se proto domnívají, že tento zvyk se v českých zemích neudržoval, což není zcela neodůvodněné. Francouzská šlechta v 15. století, po téměř sto let trvajících bojích a násilnostech všeho druhu, také pořádně zvlčila. Jistý pan de Giac kupříkladu otrávil svou ženu, posadil ji na koně a uháněl s ní pět mil, než vypustila duši. Pan de Ribérac naložil s chotí podobným způsobem. Hrabě de Marigny otrávil svého otce, vlekl ho bosého sněhem a nakonec ho hodil do podzemního žaláře, aby tam zemřel. Baron de Brinon zase nechal svého bratra zemřít hlady všem na očích, v železné kleci, kterou dal vystavit na hradbách. Klec byla tak vysoko, aby ani sousto k nešťastníkovi nedolétlo, kdyby se snad někteří soucitní lidé, kteří slyšeli, jak se trápí a vyje hlady, nad ním slitovali. Hrabě de Brive vypadal proti všem jmenovaným skoro jako svatoušek. Ten se "pouze" oženil s vlastní sestrou, ovšem se vší pompou - násilím přinutil arraského biskupa, aby jeho krvesmilnému sňatku v chrámu veřejně požehnal.
U Gillese de Rais se krvelačné sklony dlouho nijak neprojevovaly. Během tažení po boku Jeanne d´Arc se nejspíš žádných velkých zvěrstev nedopustil, kromě toho, že nechával s oblibou věšet francouzské odpadlíky přistižené v řadách anglických oddílů.
Ohledně baronovy deviace se ovšem kupí řada otazníků, zejména není jasné, proč se neprojevila dříve. Každopádně propukla brzy poté, co se pan de Rais po smrti Jeanne d´Arc vrtáil na svá panství. Baron zahájil sérii svých zvrhlostí na ministrantech tiffaugeské farnosti, jejich životy ale ušetřil, což bylo poprvé a naposledy. Ta pravá hrůza totiž měla teprve začít. Poddané na jeho panstvích pak sužoval smrtelný děs celých osm roků mezi lety 1432-1440. Malí pastýři byli unášeni z luk, chlapci hrající si na krajích lesů se domů již nikdy nevrátili, děti byly odvlékány z příbytků, zatímco jejich rodiče pracovali na polích. Sklíčení obyvatelé Anjou, Poitou a Bretaně hledali marně své potomky, vesnicemi zněl pláč zoufalých matek. Vyděšený lid si nejprve vyprávěl o zlých vílách a démonech unášejích jejich ratolesti, již záhy ovšem pojal podezření vůči pánu. Při každém baronově přesunu z Tiffauges na Champtocé a odtud na La Suze nebo Machecoul se vesničané nemohli dopočítat dětí. Lidé zjistili, že všude, kde se ukázali baronovi služebníci a přátelé, Prelati, de Sillé a de Bricqueville, všude tam zmizely děti. A nejen to, byla tu ještě stařena jménem Perrine Martinová, čarodějnice, jíž přezdívali Meffraye (asi tolik co Děsina), která oslovovala děti a lákala je, aby s ní šly do baronových sídel. Gilles de Rais si pak sám vybíral z malých žebráků, které před brány hradů přilákaly zvěsti o jeho štědrosti, a ty, jejichž vzhled si říkal o zprznění, pozval dále a vzápětí je nechal uvrhnout do žaláře, kde zůstali tak dlouho, dokud na ně nedostal chuť.
Otázkou zůstává, kolik dětských životů měl baron na svědomí. Novější literatura často uvádí podivuhodně přesné číslo 140, zdá se však, podle rozsudku a soudobých zpráv, že obětí bylo mnohem více, řádově celé stovky. Gilles de Rais se každopádně k nespočtu vražd přiznal a uvedl i hrůzné podrobnosti.
Do odlehlých částí hradů si nechával ze sklepení přivádět vězněné chlapce, kteří pak byli svázáni a jejich ústa zacpána roubíkem. Baron je nejprve brutálně znásilnil a poté rozsekal na kusy nebo jim pomalu prořízl hrdlo. Jindy jim rozpoltil hruď a sál dech z plic či vytrhával ještě bijící srdce. Nejednou rozpáral břicho, očichal je, rukama roztáhl ránu a usedl do ní. Když se takto válel v ještě teplých vnitřnostech, díval se přes rameno na svou oběť, aby mu neušly ani poslední křeče její smrtelné agonie. Nakonec spolu se svými sluhy spálil rozřezané kusy těl a šaty v krbu a popel nasypal buď do latrín, příkopů a stok, nebo rozházel z věže po větru.
Oblíbil si i mrtvoly. Vypsal soutěž na umrlčí krásu, a když jedna z uťatých hlav zvítězila, zvedl ji za vlasy a líbal. Jeden čas propadl nekrofili a hanobil usmrcené děti v zakrvácených hrobech. Neváhal ani rozpárat těhotnou ženu a ukojit své chtíče na živém plodu.
Baron de Rais zašel ve své zvrhlosti tak daleko, že dál už to snad ani nebylo možné. A když ho i ty nejchorobnější perverzity omrzely, přece jen přišel na další věc. Nestál už jen o to, aby si mohl sadisticky zahrávat s tělem oběti, chtěl, aby děti trpěly i duševně. Řečeno s Huysmansem - s ďábelskou lstivostí zneužil vděčnosti, podvedl oddanost a okradl lásku; rázem vstoupil do nejtemnější hlubiny zla. Od této chvíle kdykoli přivedli chlapce, de Bricqueville, Prelati a de Sillé ho v oprátce pověsili na hák ve zdi. Ve chvíli, kdy se dítě začalo dusit, baron rozkázal, aby chlapce sundali. Pak si ho opatrně posadil na kolena, vzkřísil ho, hladil, setřel mu slzy a ukazoval na své kumpány - "Vidíš, ti muži jsou zlí, ale podívej, jak mne poslouchají, nemusíš mít strach, zachráním tě a vrátím tě tvé mamince..." a tak dále. Když ho dítě radostí bez sebe objímalo, zezadu mu nařízl krk, tak, aby ho hned neusmrtil. Pak otočil svou oběť na břicho, znásilnil ji a posléze usmrtil jedním z obvyklých svrchupopsaných způsobů.
Tyto odporné sadistické hrátky byly pro Gillese de Rais bizarním druhem rozptýlení, mezitím, co své největší úsilí soustředil na to, aby si co nejdříve dopomohl k bohatství, ať už prostřednictvím alchymie, nebo černé magie.
Oběť Satanovi
Baron de Rais již téměř propadl zoufalství, že se mu nikdy nezdaří získat od ďábla tolik potřebné zlato, když se z Itálie navrátil Blanchet a přivezl s sebou mladého Florenťana Francesca Prelatiho. Tím vstoupil do baronova života člověk, který značnou měrou ovlivnil osud pana de Rais. Prelati býval knězem, ovšem záhy po vysvěcení se začal věnovat černé magii. V zásadě vzato patřil ke stejnému typu lidí jako všichni zaklínači, co se kdy na Tiffauges objevili. Jejich znalosti "tajných věd" nebyly na takové výši, aby se mohli zaobírat alchymií, tudíž jim nezbývalo nic jiného, než se uchýlit k šejdířským experimentům nebo - v rámci nekromancie - odpudivým manipulacím s mrtvolami. Zaklínač Prelati, který se chlubil svým "příručním" démonem Barronem, je ovšem všechny převyšoval svou inteligencí a příjemným vystupováním, kterým si pana de Rais okamžitě získal.
Zprvu se zdálo, že se historie do značné míry opakovala. Prelati se jednoho dne zavřel v místnosti a začal s invokací ďábla. Po chvíli bylo slyšet rány a nářek trýzněného. Vyděšený baron přemohl strach, ale když chtěl vyrazit dveře a jít Italovi na pomoc, dveře se samy otevřely a krvácející Prelati mu padl do náruče. Opět se zmítal mezi životem a smrtí, ovšem po několika dnech se uzdravil.
Baronova důvěra k Italovi zůstala nezkalena po celé dva roky. Pak ovšem začal být Gilles de Rais méně trpělivý a důrazně žádal Prelatiho, ať mu konečně ukáže "svého" démona. Ital, který celou tu dobu vodil barona za nos, zjevně usoudil, že bude lepší vzájemné vztahy nevyhrocovat. Nejprve se zavřel ve věži a napínal pána dlouhým čekáním, poté se vrátil a s vítězným úsměvem na rtech mu blahopřál k úspěchu. Neústupný Barron se projevil milostivě a zavalil panství hroudami červeného zlata. Nadšený Gilles de Rais si přál alespoň na chvíli spatřit vytoužené bohatství. Prelati se proti všemu očekáváním nezačal vymlouvat, ale vedl pána rovnou nahoru. Sotva však otevřel dveře, hned je zase vylekaně přibouchl. Když se Prelati vzpamatoval, oznámil, že došlo k nějaké nepředvídatelné chybě - zlato hlídá strašlivě vyhlížející zelená saň! Pan de Rais se tedy vyzbrojil krucifixem obsahujícím údajně částečku z Kristova kříže, a odhodlaně vykročil, aby se zmocnil svého zlata. Prelati se tentokrát znovu vyděsil, padl na kolena, sepjal ruce k úpěnlivé prosbě a zahradil přístup ke dveřím. Utkat se s démonem, nadto ještě s pomocí pravého kříže, by byla podle jeho slov ta největší chyba. Po takovém útoku nemohlo být o nějaké spolupráci ani řeči. Panu de Rais, vychovanému nejlepšími rétory a scholastiky, se takový důvod zdál dostatečně pádný, a tak vrátil rodinnou relikvii do kaple. Tohoto prodlení ovšem využil úskočný Barron a proměnil zlato v jakýsi červený prášek...
Bylo nutné vejít s démonem do zdlouhavých jednání, samozřejmě prostřednictvím Prelatiho. De Rais souhlasil se vším. Vlastnoručně sepsal smlouvu, v níž za neomezené vědění, moc a bohatství upsal svou duši, a podepsal ji vlastní krví. Zákeřný démon ovšem žádal další důkazy oddanosti. Nejprve slepici, která měla být obětována na oltáři podle všech pravidel satanismu. Nato si ústy Prelatiho vyžádal svůj oblíbený pokrm - nekřtěňátko, a u jednoho nezůstalo. Pro barona, který kvůli svým zvrácenostem zahubil stovky dětí, to nebyl problém. Netušil ale, že tyto ojedinělé oběti jednou u inkvizičního soudu převáží všechny předchozí. Baron si vůbec nepřipouštěl, že by ho někdo mohl soudit. Vraždy motivované morální úchylkou a nesouvisející s výkonem kultu nespadaly do kompetence inkvizičního ani biskupského tribunálu, nýbrž světského soudu. Mocný baron by si ale s biskupem nejspíš poradil, kdyby za ním stál bretaňský vévoda i král, a pravděpodobně by bez větších obtíží setřásl také inkviziční tribunál. Světského soudu se de Rais nemusel bát ani v nejmenším, nikoho by nenapadlo jen tak se soudit s nejmocnějším šlechticem Francie kvůli takové malichernosti, jako jsou stížnosti poddaných, a sami vesničané neměli možnost žalovat svého pána ani teoreticky. I kdyby ji však měli, jistě by je baron patřičným způsobem poučil, jak se mají chovat ke své vrchnosti...
Uvěznění
Nad hlavou Gillese de Rais se však stahovala mračna, a nebylo to zdaleka kvůli nářkům decimovaného venkova, zdrceného ztrátami desítek dětí. O konec ďábelského barona se přičinil bretaňský vévoda Jan V., který měl zálusk na Gillesova panství. V prohlubující se finanční tísni pan de Rais některé další pozemky zastavil, či přesněji řečeno s právem zpětného výkupu prodal vazalům bretaňského vévody - kancléři a biskupu v Nantes Jeanu de Malestroit a správci pokladu Giullaumu le Ferronovi. Obě strany tím sice obešly královské nařízení, ale na tom nesešlo. Vévodovi ministeriálové postupovali s vědomím svého lenního pána a byl to baron de Rais, kdo si neuvědomil, že ti dva jsou vévodovým nástrojem, že výnosné pozemky jsou soustředěny v jedněch rukou, a že stačí jen vyčkat vhodné příležitosti a vynést na světlo obvinění - zvěrstva maniaka, černou magii, nekromancii a satanismus.
Sám baron poskytl v roce 1440 vítanou příležitost k zásahu proti své osobě. Když jeden ze zastavených hradů, Saint-Etienne, postoupil Gillaume le Ferron svému bratru Jeanovi, de Rais, zvyklý jednat rázně, proti němu vytáhl v čele stovky ozbrojenců. Nevzal v úvahu duchovní hodnost Jeana le Ferron, kterého zastihl klečícího v kapli před oltářem, vyvlekl ho ven, nechal spoutat řetězy a v podzemním vězení na Tiffauges zakovat do želez. Porušil tím nejen bretaňské zvykové právo, dle něhož nesměl žádný šlechtic vytáhnout do boje bez vévodova svolení, ale nadto se dopustil hned dvojího zločinu proti církvi - znesvětil kapli a uvěznil tonzurovaného klerika. Netušil ovšem, na koho vztáhl ruku.
Zatímco biskup Malestroit plodil spis o urážce církve a v tichosti vedl vyšetřování ohledně rituálních vražd, vévoda žádal bezpodmínečné vyklizení Saint-Etienne a propuštění Ferrona. Gilles de Rais se zpupně odmítl podrobit a vévodova vyslance dokonce fyzicky napadl. Po tak jednoznačné urážce vévoda vytáhl s vojskem a donutil barona k ústupu na Machecoul.
Jean le Ferron se mohl vrátit a začít sepisovat žalobu, potřebnou pro intriku biskupa Malestroita. Gilles de Rais mezitím vystřízlivěl ze svého ponížení a rozhodl se pro smír s vévodou. Po poradě s Prelatim, který mu tlumočil blahosklonný souhlas démona Barrona, se vypravil do Nantes. Licoměrný biskup přijal kajícího se hříšníka s předstíranou shovívavostí, což se v baronových očích jevilo jako další důkaz Barronovy moci. De Rais se vrátil na Tiffauges a opět se pustil do díla. Začaly se šířit zvěsti, že pán si počíná jako dříve a kvůli ďáblu hubí malé nevinné děti. Světské i duchovní správě se to doneslo překvapivě rychle. Vévoda, s baronem právě smířený, nechal jednat biskupa, a to i přesto, že se obával silných protestů ostatních feudálů.
Jean de Malestroit veřejně obvinil barona z kacířství a mravní zkázy a žádal svolání církevního soudu, před nějž pak povolal osm svědků. Byly to převážně ženy, kterým záhadně zmizely děti. Neměly však proti panu de Rais žádné důkazy. Biskup nicméně doufal, že se přihlásí očití svědci zločinů na Tiffauges, z nichž barona obvinil. Oproti všem očekáváním se našli jen dva, ale jejich výpovědi nic nového nepřinesly. Přímé důkazy proti obžalovanému neexistovaly a získat je se zatím zdálo nemožné.
13. září 1440 poslal biskup Malestroit Gillesovi de Rais soudní předvolání s podrobným výčtem jeho skutečných i předpokládaných zločinů. Následující den se na machecoulský hrad, kde baron zrovna pobýval, objevil biskupův notář Robin de Guillaumet a vévodův kapitán Jean Labbé s eskortou. De Rais byl řetězech převezen do Nantes, stejně jako Prelati, kterému se nezdařil útěk. Oproti tomu Gilles de Sillé a Roger de Bricqueville uprchli a baronovi tak velmi ztížili situaci. Notář Guillaumet prohlédl hrad a nalezl zakrvácené dětské košilky, ohořelé kosti a popel, důkazy proti baronovi. Biskup dále přikázal uvěznit všechny sluhy pana de Rais a překopat půdu kolem hradu Tiffauges. Nalezly se další pozůstatky zavražděných dětí.
Řadu otázek vyvolala baronova pasivita, s jakou se nechal bez vážnějšího odporu zajmout. Nejpravděpodobnějším vysvětlením bude, že Gilles de Rais si byl stále jist svou beztrestností. Spoléhal na bretaňského vévodu, bez jehož souhlasu neměl biskup právo proti baronovi zakročit - stále si totiž neuvědomoval, že biskup jen plní vůli Jana V. Věřil také králi, na jehož rozhodnutí byl další postup soudu závislý, neboť kdyby se panovník rozhodl, že pan de Rais nemá být souzen, baron by bez obtíží vyvázl a jistě by způsobil nejednu horkou chvilku když ne Janu V., tak jistě alespoň biskupovi. Jean de Malestroit si toho byl dobře vědom, nicméně tušil, jak se král zachová, jinak by proti Gillesovi de Rais nic nepodnikl. Biskupa jeho odhad nezklamal. Karel VII. si po vzoru Piláta Pontského umyl nad baronem ruce. Druhdy mu nebylo zatěžko obětovat Jeanne d´Arc, a nyní oplatil panu de Rais jeho služby podobným způsobem. Bohatý baron, který mu půjčoval peníze, na vlastní náklady vyzbrojoval vojsko a pořádal hostiny, byl králi užitečný - zchudlý Gilles de Rais nikoli. Baronovi by ještě mohly pomoci také protesty a nesouhlas francouzské aristokracie, případně přímluvce u dvora, který by krále přiměl ke změně stanoviska. Ovšem zadlužený de Rais nikomu nestál za to, aby si pro něho pálil prsty, a navíc byla řada pánů znechucena jeho zločiny. Tak ani aristokracie nevyvinula žádnou aktivitu v baronův prospěch. Osud Gillese de Rais byl v tuto chvíli zpečetěn.
Odsouzení a smrt
Viny barona a jeho společníků projednávalo několik soudů. Světský tribunál provedl několik bezvýznamných přešetření a ustoupil biskupskému církevnímu soudu. Tomu předsedal Jean de Malestroit, přísedícími byli biskupové z Mans, Saint-Brieuc a Saint-Lô. Role žalobce se zhostil Guillaume Chapeiron, farář ze Saint-Nicolas. Zároveň baronovy zločiny projednával inkviziční tribunál, jemuž předsedal obávaný dominikánský mnich, viceinkvizitor Francie Jean Blouyn.
Soudní jednání 8. října 1440 provázela shromáždění rozhořčeného davu. Baron teprve nyní pochopil vážnost situace, nicméně jeho opožděný protest proti tomuto soudu mu už nebyl nic platný. De Rais vystupoval s arogancí sobě vlastní. Prohlásil, že tribunál sice není oprávněn ho soudit, ale zato v něm sedí lháři, zlosyni, zhýralci a svatokupci. Inkvizitor a soudci, kteří byli ze své praxe zvyklí na ledacos, si však jeho námitek a protestů nevšímali. Obžalovací spis obsahoval 49 bodů, v nichž byly uvedeny všechny baronovy skutky. Rouhání a čáry, urážky svátostí a vysokého duchovního stavu, pletky s ďáblem a záludné kacířství. Vraždění dětí, jemuž se před začátkem soudu přikládal největší význam, bylo vzpomenuto jen na okraji, a to na samém konci spisu mezi neřestmi jako pití a flámování. To bylo v souladu s inkviziční praxí, která považovala "zločiny ducha" horší než "zločiny těla", jinými slovy zajímala se především o baronovu herezi, čarování a invokaci démonů.
Když se soud po přečtení bodů obžaloby dotázal souzeného, zda svou vinu doznává a baron znovu vybuchl v nekontrolovatelném vzteku, biskup jen klidně přikývl a pronesl formuli o vyobcování ďáblova přisluhovače z církve. Baron de Rais zpočátku nevěřil svému sluchu, poté však opět propadl zuřivosti a znovu hrubě urážel soudce. Ti se však nedali vyvést z míry a na osmačtyřicet hodin přerušili líčení, aby měl obžalovaný dostatek času k přípravě obhajoby.
Když bylo jednání znovu zahájeno, stanul před soudem úplně jiný člověk. Baron, věrný své povaze, šel z jedné krajnosti do druhé. S pláčem a nářkem padl kolena, prohlásil, že uznává pravomoc soudců, žádal prominutí všech urážek a prosil, aby z něho byla sňata exkomunikace. Biskup s inkvizitorem jeho žádosti vyhověli. Gilles de Rais se podřídil, složil požadovanou přísahu a uvedl, že je ochoten se doznat. Na vyzvání soudu začal líčit své zločiny. Vyprávěl o únosech dětí, nelítostných znásilněních a sadistických vraždách. Podrobně popisoval zadržované nebo naopak urychlované agonie svých obětí, jejich sténání, chroptění a křik. Přiznával se k nejzvrácenějším ohavnostem, mluvil o tom, jak se válel v teplých vnitřnostech a vytrhával srdce z roztáhnutých ran. Ze soudní síně co chvíli odnášeli omdlelé ženy. Baron pokračoval a nevynechával žádné z odpudivých podrobností. Hovořil o krveprolití u hrobů, o týrání chlapců, které uklidňoval a hladil, aby jim pak podřízl hrdlo. Výpověď byla tak odporná, že i otrlý inkvizitor, kterého jen tak něco z míry nevyvedlo, bledl hrůzou, biskupové se křižovali a Jean de Malestroit dokonce vstal a zahalil Kristovu tvář na krucifixu, visícím v soudní síni...
Posléze se však inkvizitor Blouyn poněkud vzpamatoval, rozpomněl se na svou nejvlastnější povinnost a vybídl pana de Rais, aby vypovídal o svém jednání spjatém se službou ďáblu. V baronovi se na chvíli probudila dřívější arogance a své spolky se Satanem důrazně popřel. Soudci však však neváhali a nařídili přečíst svědecké výpovědi, které barona plně usvědčovaly. Zvláště působivá byla líčení sluhů Henrieta a Poitoua, která hýřila barvitými podrobnostmi a předháněla se v očerňování pána. Hlavní slovo však dostal nekromant Prelati, který poskytl soudu detailní popis magických akcí, které spolu s baronem prováděli, a čarodějnice Meffraye. Zdrcený Gilles de Rais se pak přiznal v plném rozsahu a ani jeho popis černých mší a obětování dětí ďáblu nepostrádal ohavné detaily. Nakonec znovu padl na kolena a prosil Boha o slitování a odpuštění.
Druhý den byl vynesen rozsudek. Jean Blouyn rozhodl, že Gilles de Rais se provinil kacířstvím, odpadlictvím od Boha a uctíváním ďábla. Proto ho exkomunikoval a předal světské moci k náležitému potrestání. Biskup Malestroit vynesl stejný trest za sodomii, rouhání, urážku církve a porušení její nedotknutelnosti, čímž se rozuměl útok proti Jeanu le Ferron. Světský soud, který nadto trestal ještě únosy a vraždy dětí, vynesl s ohledem na rozhodnutí inkvizičního tribunálu i biskupa trest smrti upálením, který měl být zmírněn předchozím uškrcením, spolu s konfiskací baronova zbývajícího majetku. Na úpěnlivé prosby odsouzeného byla nakonec odvolána exkomunikace a Gilles de Rais mohl přijmout svátost oltářní.
Po vynesení rozsudku byl však baron podle praktik svaté inkvizice podroben dodatečné tortuře, neboť inkvizitor nevěřil v jeho upřímnost a domníval se, že zatajil mnohé z toho, čeho se dopustil. Marně ho odsouzený zapřísahal, že ke všem svým zločinům se již přiznal, je ochoten se za ně kát a podstoupit vynesený trest. Po několikerém mučení byl baron 25. října 1440 v Nantes nejprve oběšen a jeho mrtvé tělo poté spáleno na hranici. Stejný osud stihl i některé jeho méně významné spoluviníky. Ital Francesco Prelati však mezi nimi scházel.
Lze se jen podivovat, jak snadno tento černokněžník ze spárů inkvizičního soudu unikl. Byl propuštěn ihned po vynesení rozsudku nad baronem. Je možné, že se mu soudci za jeho výpověď, která měla na odsouzení Gillese de Rais lví podíl, nechtěli odvděčit smrtí. Zdá se ovšem pravděpodobnější, že se jeho záchranu postarala svou přímluvou nějaká vysoce postavená osoba. Někdy se mluví o bretaňském vévodovi Janu V., který byl proslulý svou touhou po majetku a měl údajně zájem o jeho služby stran získání zlata...
Případ Gillese de Rais je výjimečný i tím, že skončil odsouzením a smrtí tak vysokého šlechtice, zatímco jeho hlavní spoluviník vyvázl bez trestu. To se opravdu nestávalo často. Kupříkladu proslulá uherská krvavá hraběnka Alžběta Báthoryová (+1614), která sadisticky zavraždila stovky dívek (počet jejích obětí se odhaduje v rozmezí od 51 do 650, nejčastěji se uvádí okolo 300), byla v roce 1611 odsouzena pouze k doživotnímu "domácímu vězení" na čachtickém hradě, zatímco tři její služebníci byli popraveni. Oproti tomu jeví konec mocného barona de Rais podobnost s případem, který se odehrál v našich zemích. Šlo o causu Kateřiny Bechyňové z Lažan, českou obdobu hraběnky Báthoryové. Tehdy panovník Ferdinand I. Habsburský rozhodl velmi šalamounsky. Na jednu stranu nehodlal riskovat soudní proces a skandál, ovšem tak ohavné zločiny nechat bez trestu také nechtěl. Zapověděl tedy projednávání případu soudem a na jeho přímý rozkaz byla paní Kateřina v tichosti uvržena do věže Mihulky na Pražském hradě, kde zemřela hladem. Jde o poměrně málo známý, ale velmi zajímavý případ. Třeba se o něm dočtete někdy příště...
LITERATURA
Richard Cavendish, Dějiny magie, Praha 1994, s. 97-98.
Georges Bataille, Gilles de Rais - Leben und Prozess eines Kindermörders, Hamburg 1974.
Joris Karl Huysmans, Tam dole, Brno 1997.
Jarmila Loukotková, Bůh či ďábel, Praha 1970.
Jean Palou, La sorcellerie, Paris 1957, s. 56-57.
Jeremej Judovič Parnov, Luciferův trůn, Praha 1989, s. 272-280.
Wilhelm Gottlieb Soldan - Heinrich Heppe - Max Baue, Geschichte der Hexenprozesse I., München - Leipzig 1911, s. 216.
Vladimír Vondráček - František Holub, Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, Bratislava 1993, s. 73-74.