Pomalu nejvyšší čas se opět připomenout, chtělo by se říci na adresu amerických JUNIUS. Čas neúprosně letí a výjimkou není ani ten od vydání posledního a vynikajícího alba „Reports From The Threshold Of Death“. Na letošní rok ohlášenou další řadovku si ještě chvíli počkáme, ale aby ta chvíle nebyla až příliš dlouhá, máme tady trochu překvapivé zahřívací kolo v podobě tohoto minialba.
Těžko soudit, jestli jej máme brát jako věrný obrázek toho, co můžeme v blízké budoucnosti od JUNIUS očekávat, ale rozhodně nelze opomenout jisté přitvrzení v produkci. Výsledkem toho je velmi plnokrevný kytarový zvuk, který výraz kapely posouvá od dřívějších rockových poloh na pomyslné ose spíše blíže k post-metalu nebo snad dokonce i sludge.
Skladba „The Time Of Perfect Virtue“, kterou známe už ze split nahrávky se stylově spřízněnými SUAREZ z roku 2010, má díky tomu oproti své starší verzi mnohem silnější náboj i naléhavost. Kytary příhodně tlačí přesně v těch momentech, kdy Joseph Martinez kouzlí další ze svých emocionálně podmanivých vokálních fíglů. V tomto směru i navzdory znatelnému přitvrzení ve zvuku skupina nejeví žádný náznak touhy ke změně.
Proč taky, když zrovna působení na city posluchače je její nejsilnějších zbraní. Důraz v refrénech, silná náladotvornost a vůbec nekompromisní přístup k budování atmosféry jsou neměnnými faktory, na kterých americká skupina hodlá stavět i nadále Nelze mít nejmenší námitky, neboť nic z toho v jejím podání zatím nejeví známky únavy.
Spíše naopak. Pětice skladeb (nepočítaje krátké ambientní předěly mezi jednotlivými písněmi) přestavuje skupinu velmi natěšenou na svoji bezprostřední budoucnost. Energické, překvapivě těžkotonážní a přesto stále křehké a naléhavé kompozice tak symbolizují energie a verva, s jakou se tito Američané připravují na své další řadové album.
Registrujeme rovněž návrat k delším stopážím, což by mohlo opět znamenat jisté epické choutky, kterých se na minulém albu skupina vzdala ve prospěch přímočařejších kusů. Opakuji však, že vzhledem ke schopnosti JUNIUS si v zásadě dělat vše po svém a na základě aktuálního cítění, nelze stoprocentně předpokládat, že zrovna tato ostřejší jízda nastaví pro bostonské nová a neměnná pravidla.
Berme proto „Days Of The Fallen Sun“ především jako další skládanku do nadmíru pohledné mozaiky se jménem této americké kapely. Kdepak, tady to na nějaké vyklízení pozic či recyklaci vlastních nápadů ještě zdaleka nevypadá. Takto nějak si představuji kapelu při síle a jestli i v tom nejlepším možném rozpoložení, to ukážou následující měsíce.
