Jakékoliv psaní o novince kanadského veterána Jeffa Waterse je činností stejně potřebnou, jakou je pověstné nošení dříví do lesa. I ten nejposlednější zatvrzelý fanoušek kanadských ANNIHILATOR totiž již dávno musel uznat, že Jeff Waters vše důležité vyřkl v dobách dávno minulých a těžko svým ohraným rukopisem ještě někoho překvapí.
Podobně však Jeffovi jen těžko někdo odpáře, že mu v jeho začátcích šla karta přímo ďábelským způsobem, když hnedle zkraje tento kytarista se zázračným feelingem dokázal nakrmit vydatnými riffy hned několik desek po sobě až k prasknutí. Časy nasycení a posléze spokojeného trávení jsou však bohužel tytam. Dnešní éru spíše zdobí pocity přesycení.
Fanoušci si totiž na Jeffovo „řádění“ dávno zvykli, takže když se kanadský principál po několika víceméně neúspěšných pokusech o experiment vrátil k jistotě modré – k důraznému power/thrashovému hoblingu, nemohl je díky sterilní produkci, neinvenční rytmice a neprůbojnému Paddenovu vokálu ničím překvapit, protože to všechno vyznívá spíše jako parodie jeho plodných let. To ostatně stvrzuje i solidní koncertní prezentace kapely, která šlape hlavně ve chvílích, kdy se hraje z raných let.
Čtrnáctá řadovka nazvaná zavádějícím „Feast“ bilanci ANNIHILATOR dvakrát nevylepší. Na druhou stranu je zřejmé, že se po značném výbuchu tragického alba „Metal“ v kanadských řadách něco změnilo. Přes klasičnost materiálu, který pokračuje v kvalitativních intencích desky minulé, lze novinku bez většího reptání doposlechnout do konce, což můžeme považovat za malý úspěch.
Album začíná pěkně zostra. Razantní dělovka „Deadlock“ hbitým úprkem peláší kupředu jako splašená, a i když slovo „archaismus“ naplňuje bezezbytku, alespoň neuspává a nenudí. Podobné pocity zažívám i u druhé, v mnoha ohledech barevnější kompozici „No Way Out“, která se přes agresivní začátek postupně otevírá melodičtější struktuře, aby se po zvolnění v závěru vrátila k razantnímu výrazivu. Každopádně se jedná o zřejmě nejpodařenější zářez, který by bez problému obstál i na klasických opusech kapely.
Horší je to u „Smear Campaign“ se značně otravným popěvkem a situaci nezachraňuje ani funkovými prvky kořeněná „No Surrender“ či rock´n´rollová jízda „Wrapped“, u níž křečovitý přístup korunuje nepříjemným vokálním vedením David Padden.
Je šokující, jak přirozeně a nenuceně se mu daří znít v „Perfect Angels Eyes“. Tento typ balady nikdy nebyl v podání ANNIHILATOR k zahození a i nyní, těsně za polovinou disku, plní svůj účel. Zklidní maestrovo riffové běsnění a připraví posluchače na poslední tři písně, z nichž kvalitativně výše ční snad jen „Fight The World“, reprezentující naopak výhradně thrashovou stránku definovanou obdobím prvních dvou alb.
Nadále se tedy není třeba obávat jakéhokoliv neslyšeného momentu, protože zde jako v poslední době již tradičně žádné nejsou. Většina materiálu setrvává na klasických hodnotách pozdních ANNIHILATOR. Zvukově nepříliš průrazná (avšak bylo i podstatně hůř), melodicky povědomá, v mnoha kompozičních ohledech zastaralá a díky své nejednoznačné tváři krapet křečovitá nahrávka. To se možná na kanadskou legendu nesluší, ale tak nějak už to k ní patří.
