Do areálu Vítkovických železáren vcházím něco před šestou, což je přesně doba, kdy svůj set odpaluje banda olomoučáků z NYLON JAIL na Drive Stage. Zvuk mi dává vzpomenout na mé milované MURDER BY DEATH a to je dobře. Míchanice z akustického rocku, amerického country, elektroniky a několika dalších žánrových příměsí ve stopovém množství se skvěle poslouchá.

Krom basačky Míši s drdůlky na hlavě, skvělého nasvícení a výtečného zvuku mě okouzluje celkový  feeling kapely.  Vše do sebe krásně zapadá a já se mohu jen těšit na další setkání. Na to, že NYLON JAIL spolu fungují teprve velmi krátce, je tato sebranka mnohem dále než většina jejích souputníků a i díky tomu se setem zapisují do mého seznamu domácích kapel, které se vyplatí v budoucnu sledovat.

Po jejich vystoupení přichází přesun na hlavní scénu, kde dochází zajímavé kooperaci. FANFARA TIRANA MEETS TRANSGLOBAL UNDERGROUND. Musím říci, že ostřílení borci z TRANSGLOBAL UNDERGROUND dostávají od albánské dechovky pěkně na prdel. Počáteční část setu tvoří společný materiál, ke konci zaznívají i klasické kompozice od TRANGLOBALů.

Hudebně je to přesně to, co byste od podobného spojení očekávali. Převahu má ale přece jen balkánský folk, který má tendenci roztančit i mrtvoly. Spolu s africkou rytmikou, rapem a dalšími fragmenty typické pro TRANSGLOBAL UNDERGROUND se jedná o opravdovou bombu, která z prvního dne patří jednoznačně k tomu nejlepšímu. Je vidět, že celek je zvyklý i na velká pódia a pořádně toho využívá. Jeden z koncertů, který si stejným způsobem užila jak kapela, tak lidé pod nimi.

Ještě než dohrají, spěchám do zadní části železáren, kde hrají KUMBIA QUEERS. Banda zdivočelých leseb, které v devadesátých letech formovaly argentinskou punkovou scénu, tu předvádí spojení punku, popu, latinských rytmů a plážové bezstarostnosti. Lesbopunková estetika ve spojení se španělským temperamentem a příjemnými, jakoby tropickými, melodiemi vůbec nepůsobí jako nějaký násilný žánrový slepenec. Ba naopak! Všechno jede přirozeně a odlehčeně. Vlastně mi to nyní přijde trochu zvláštní. Přeci jen těch hlavních ingrediencí je v tomto případě trochu moc a nejsou v podobné kombinaci úplně obvyklé. KUMBIA QUEERS díky tomu znění originálně a exoticky.

Na druhé největší scéně jsem zvědav na mladičké duo bratrů Leiových THE BOTS. Bratrské duo dvou černochů, kteří dostali nominaci na punkovou kapelu roku. Mnoho světových časopisů o nich napsalo, že jde o zásadní hudební objev posledních let. Duo zpočátku provází technické problémy (i když jde jen o basu a bicí) se zvukem na pódiu a možná i to se trochu podepsalo na celém setu. Oba čokoládoví bratři působí velmi sympaticky, ale asi jsem od nich čekal příliš mnoho.

Velké pódium je na ně moc moc velké, a i když je bubenická sestava s Anaiahem Leiem, jehož hlavě dominuje obrovský atomový hřib, předsunuta dopředu, zvuk je příliš úzký. Punkovou kousavost necítím ani z jedné skladby, a pokud k něčemu, tak mají THE BOTS spíše blízko k trochu divočejšímu pop-rocku. Byl jsem namlsán celkem výtečně působícími videoklipy, ale odcházím trochu zklamán. Možná v klubu by byl dojem lepší.

Při přechodu na zadní scény stíhám pojmout ještě část vystoupení PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE. Musím uznat, že podzemní dinosauři mají i svoji vlastní specifickou atmosféru, kterou dokáží na koncertech skvěle předávat. Vzpomínky na již mrtvé členy souboru a několik slov k textům působí vlastně celkem skromně, ale hudba, kterou předávají je opravdu magická. Lidé si stále dlouho vytleskávají přídavky, a tak GIRLS AGAINTS BOYS, jenž jsou na vedlejší scéně, začínají s více jak desetiminutovým skluzem.

Navíc začínají do opravdu prázdného prostoru, který se během prvních dvou skladeb uspokojivě zaplní. Kapela, která začínala jako boční projekt bubeníka z post-hardcorového kultu zvaného FUGAZI má nyní tvar alternativní rockové kapely, jež má velkou dávku živočišnosti, ačkoliv se často přelévá do indierockových nebo postpunkových kaluží. Dvě baskytary výtečně zefektivňují rytmiku a často přes efekty přisypávají noisovou špínu a zvukové podivuhodnosti do celkového zvuku. Stíhám ještě hitovku „Basstation“ a peláším na SIGUR RÓS.

Hlavní hvězdu prvního dne jsem stihl na začátku a na konci jejich setu. Osobně jsem rád, že tomu bylo tak, protože to bylo tak akorát, aby mě Islanďané nezačali nudit. I když je základní sestava obohacena o další hudebníky, sbory a projekce jsou okouzlující, tak tuto vyklidněnou a aranžérsky načančanou formu postrocku bych asi v kuse hodinu a půl poslouchat nedokázal, bez toho abych zíval.

Zaznívají samozřejmě veleúspěšná klipovky „Hoppípolla“, „Saeglópur“ a další. Nasvícení i doprovodné projekce dodávají setu neskutečné kouzlo, ale na můj naturel jsou SIGUR RÓS až příliš klidní. Veškeré kytarové erupce jako by byly ještě před výbuchem utlumeny, aby náhodou nezpůsobily nějakou škodu. Rozhodně ale jde o jeden ze zlatých hřebů festivalu s nádhernou atmosférou.

Po SIGUR RÓS nastává dilema. TATA BOJS nebo VLOŽTE KOČKU? Volím VLOŽTE KOČKU a nelituji. Tato jednička současné alternativní scény má výtečně našlápnuto. Jejich živá videa ze střechy jsem viděl asi stokrát a stále si je pouštím. Novinkou jsou melodické popěvky, které občas sahají i k folkovým melodiím. Základ ale tvoří taneční rytmy, intenzivně deklamované texty a ostrou sekerou zmasakrované PRODIGY, ze kterých někdo strhal kůži i maso a na kostru nalepil klavír a zbustrované housle. Výtečný set, který mi hrál v uších celou cestu domů. VLOŽTE KOČKU potvrdili svůj statut jednoho nejpůsobivějších mladých souborů současné alternativní domácí scény.