Stvořitelům kouzelného měsíčního svitu začala v posledních letech pořádně hořet koudel pod zadkem. Ať už třebas hovoříme o padáku od bývalého vydavatele, či problematickém jednání s promotéry koncertů, které vrcholilo několika zrušenými vystoupeními, nebo o tom nejpodstatnějším – nepřílišnou kvalitou posledních alb. Avizovaná krize MOONSPELL zkrátka s portugalskou legendou temně romantického gothic metalu pořádně lomcovala, což mimo jiné potvrzuje i nezvykle vleklá doba vydání nového alba. Překrásná obálka, opět nakreslena řeckým umělcem všeho druhu Sethem (SEPTICFLESH), nakonec uhranula chlapíky z Napalm Records, čímž byl náročný porod, nejdelší v kariéře kapely, definitivně a úspěšně ukončen. Jako satisfakci za věrnost v těžkých časech se fanoušci mohou těšit hned na dvojitou dávku, pokud svou sbírku obohatí luxusní limitovanou edicí.
Prvním a hlavním diskem „Alpha Noir“ ukazují MOONSPELL svou ryze brutální tvář neznající slitování, která kapelu 6 let zpět vinou desky „Memorial“ nešťastně ztrapnila. Pamatuji, jak jsem učiněnému kroku nerozuměl tehdy a přiznám se, že i teď s velkým odstupem času máme do vzájemné tykačky pořádně daleko. Přestože má „Alpha Noir“ nejvíce styčných bodů právě s tímto kontroverzním počinem, a částečně i s minulým, též nemastným a neslaným „Night Eternal“, zdaleka nevyznívá tak bezradně a jistou míru zábavnosti jí upřít nelze. Navíc působí mnohem sevřenějším a zemitějším dojmem, za což je slušností poděkovat oběma sekerníkům, kteří odvedli velmi solidní práci a vytlačili tak všudypřítomné a již notně otravné klávesy do druhé vlny.
Snaha vytvořit charakteristicky temnou, či chcete-li impozantně děsivou atmosféru se sice vydařila tak napůl, ale pokud přistoupíte na očividnou pozérskou hru, případně necháte-li na sebe působit několik chytlavých popěvků, můžete se příjemně bavit. Mezi nejzábavnější položky patří klipem podpořená „Lickanthrope“ (především Riberiem odsekaná pasáž: „Little Red, Riding Hood, Godspeed, Prostitute!“ zaručeně utkví), návykovým riffem poháněná titulní „Alpha Noir“ nebo nejlépe stadionová „Opera Carne“ s výraznou ústřední melodií, přitažlivě podbarvující Fernandem deklamovaný refrén. Nedá se ale říci, že by výše uvedené skladby nějak výrazně čněly nad zbytkem. Naopak, sbírka písní působí vyrovnaně a i díky příznivé stopáži plynule odsýpá. Z kompaktnosti mírně nadprůměrně znějícího materiálu však bohužel vyplývá, že se na plochu 40 minut nepodařilo vměstnat skutečný trhák typu „Opium“, který by bičoval k častějším schůzkám. Podobně zamrzí i ignorace jakéhokoliv svěžího a neočekaného momentu, jakým svého času byl dechvyrážející duet „Scorpion Flower“ s Anneke van Giersbergen, který by to nekompromisní a postupně i unavující metalové burácení rozvířil. Poslední pochybnosti směřují k božskému Fernandovi, jehož neustálé growlení postupem času značne utupí a materiál tak sune k ještě většímu stereotypu. 6,3/10
Snad i proto MOONSPELL k limitované edici přiložili disk druhý s názvem „Omega White“, mající tendence zaujmout posluchače, kteří rádi MOONSPELL v měkčí, odlehčenější podobě. Fernando, zde prezentující pestřejší formy svého hrdla, sice avizoval návrat k milníku „Irreligous“, jeho přirovnání však neshledávám přesným. Více bych většinu materiálu bonusového kotoučku nasměroval k nedoceněnému albu „Darkness And Hope“, které částečně vzhlíželo k tvrdšímu období, avšak nitro mělo stále křehké a hříšné. A ejhle! Ono to tam je! „Omegawhite“ ještě nenaznačuje stoupající tendenci, ale typicky moonspellově gradující hitovka „White Skies“, podpořena ženským elementem, již chytne pořádně za pačesy. „Fireseason“ společně s následující „New Tears Eve“ jsou očividně skladby, které zůstaly v šuplíku od roku 1998 a ukazují MOONSPELL v depešáckém kabátku, který Portugalcům padne jako ulitý. A přestože jsem jeden z mála, kdo „Sin/Pecado“ nepřiznává prvenství v žebříčku alb portugalské legendy (díky subjektivní kolísavosti materiálu), tak tyto jsou esencí toho, v jakém světle bych kapelu momentálně viděl nejradši. 7,7/10
Jenže tahle smečka hladových vlků to vidí jinak a pokud si mám tipnout, co bude znít na letošním Brutal Assaultu, tak mi sám název festivalu určí odpověď. Přesto všechno jsem dospěl k závěru, že ani první disk „Alpha Noir“ neudělal kapele ostudu. A to je, při uvážení v jakém rozpoložení se v posledních letech nacházela, bezesporu zpráva pozitivní.
