Jak moc se fanouškům zamlouvají závany tvůrčí rutiny, je otázka chtě nechtě visící nad každou kapelou. A hledání odpovědi budiž podtitulkem pohledu na více než dva roky starý opus „The Incident” progrockerů PORCUPINE TREE.
Vzhledem k tomu, že jsem si mohl dvojdisk, v rámci tradičního napravování recenzentských restů na Metalopolisu, vybrat na paškál už předchozí sezónu, musím na pravou míru uvést, že ještě delší časový odstup k formování následujících řádků dosti prospěl. Jelikož ne vždy u mě diskutovaná látka, zvláště v době hned po vydání, nacházela takové pochopení jako právě v loňském roce.
Od počinu „Signify”, kdy Steven Wilson pod hlavičkou PORCUPINE TREE vytvořil opravdovou kapelu, si mě jejich tvorba bez výjimek získala. Vše však začalo až u řadovky „Fear Of A Blank Planet“, která jako první dokázala probudit touhu prověřit si a důkladně pospojovat jednotlivé vývojové etapy nechávajícího mě v minulosti poměrně chladným. Můj kladný vztah k ostrovanům se prakticky formoval velmi těsně před příchodem „The Incident”, a tomu také odpovídaly možná až příliš optimisticky naladěné vyhlídky.
Očekávání ještě umocnilo společné, pro mě zajímavé, téma kolekce, kterým bylo Wilsonovo pozastavení se nad jistým zevšedněním a nezaujatou prezentací tragických událostí, nadměrnou to nutriční složkou všudypřítomného mediálního výkrmu. Steven se chce ptát: „Dívejme na smrt a neštěstí očima těch co přežili, pozůstalých, přímo zúčastněných vyrovnávajících se s bolestí, je ten pohled i teď tak snadno stravitelný?“
Album nezačíná vůbec špatně. „Occam’s Razor” splňující funkci nervního intra přivádí „The Blind House“ první z pěti záchytných bodů. Skladbu se silným nástupem Harrisonovy bicí jednotky, několikrát mocně nadýchávající odevzdaně poletující slova, tak aby ve třech čtvrtinách došlo skoro ke kolapsu a v poslední fázi k resuscitaci bolavých gradací. „Drawing The Line“ se zaryje do mozku a nepustí. Honosící se ostýchavým, avšak nádherným úvodem, kvílivou kytarou parádně vyztužující rozervaný refrén. Právě tato téměř pětiminutová strhující jízda byla hlavním lákadlem k opětovným poslechům.
„The Yellow Windows Of The Evening Train“ svérázně soustředí volání minulosti a skvěle kombinuje s přes jedenáct minut trvající „Time Flies“, jež je hudebně především velkou poctou Davidu Gilmourovi, zejména pak v prostřední pasáži. Poklonou vyseknutou osobitě a s takovou grácií, před níž nezbýva nic jiného než smeknout jako svého času u desky „Voyage 34 The Complete Trip“. Ačkoliv jeden z hudebních motivů „Octane Twisted“ občas navodí pocit pupeční šňůry s „The Blind House“, hlavní kouzlo této časované bomby tkví v nátlacích ostrých změn kytarových motivů, zpěvů přes efekt a brilantně zrežírovaných erupcích bicích partů (Gavin je fakt machr), přičemž je závěr krásně donesen na Barbieriho pultech. Pětici nejsvětlejších okamžiků uzavírá posmutně plakající a klasickou kytarou dokreslená „I Drive The Hearse”.
Co ostatní dvě třetiny prvního disku? Zde přichází na přetřes otázka z prvního odstavce. Samozřejmě, že je před formulací odpovědi brát v potaz, že se jedná o koncepční ideu, takže kompozice mohou na sebe navzájem hudebně odkazovat, doplňovat se a tak tomu vlastně u kratších skladeb i je. Konečně i kapela sama deklarovala, že pětapadesát minut materiálu bude v podstatě jednou skladbou rozsekanou na více dílů. Osobně nemám jakýkoliv problém s podobným tvůrčím přístupem a i zde jsem ho přijal jako součást nakonec hodně povedeného celku.
Každopádně ve fázi námluv, která překročila více než šest měsíců, jsem na těchto místech cítil, koncept nekoncept, prázdnotu, v lepším případě onu tvůrčí rutinu, připomínající několik motivů z nedávné minulosti. PORCUPINE TREE jsou však velcí profesionálové na to, aby udělali špatnou píseň. Například, vemte si náběh z „Sleep Together“, dále pak z úchvatného letu na křídlech „Deadwing“ zbytky turbulence „Open Car“, oboje domalované ostřejšími pastely a máme tu titulní vál, jenž je schopen vzbudit až neobyčejné ochromení z industriálně elektronických idejí nebo jenom pocit už dříve slyšeného?
Pak tu je čtyřskladbový druhý disk, jenž si sice může od hlavního konceptu odmyslet a považovat ho za nezávislé nadstavbové pěkně řízné EP, obojí po nás skupina sama vyžaduje. Bohužel zde pečlivě naleštěnéný stroj oslepuje mnohem hůře. Jako doplněk k hlavnímu chodu zcela bez závad, ale i bez výraznější chuti a zápachu.
Jakkoliv jsem desku spíše odmítal, tou dobou upřednostňujíce povedenou polskou trefu do černého „Anno Domini High Definition“ varšavských RIVERSIDE, tak musím říci, že si pozici v diskografii Britů, i díky specifické atmosféře, přece jenom vydobyla. Nicméně jistá vyšší moc předchozích počinů, která při každém poslechu dokáže něčím dalším překvapit se zdá být na „The Incident“ pomalu vyčerpána.
