Neodvratný konec je už na dohled. Morální a společenská devastace už dávno dosáhla bodu, ze kterého není návratu. Mezilidské vztahy jsou nenapravitelně poškozeny a veškeré principy, na kterých fungovaly sociální vazby se definitivně hroutí. Nic už nebude mít svůj smysl, vše bude navždy ztraceno. Poslední a prozatím neměnnou jistotou tak zůstává ochota a verva, s jakou vám o tom GRIDE opět jednou zazpívají pár optimisticky naladěných pohodových českých písniček.
Tytam jsou doby, kdy to do vás prachatická úderka za jedenáct minut vystřílela několik zásobníků a na nic se přitom neptala. „Tanec bláznů“ je sice skvělý manifest naprosté devastace a znechucenosti stavem věcí, ale jeho vzorec nejde aplikovat věčně. Jestliže jsem však ve své recenzi předchozího alba „Horizont událostí“ rozvíjel teze o určitém zvolnění tempa, či zjednodušení kompozičních postupů, tak letošní novinka jakoby se opět o něco vracela zpět ke kořenům.
S tím proklamovaným návratem to však zas tak úplně horké nebude. GRIDE zase jen o trochu více tlačí na pilu, ale přitom zůstávají pevně spojeni s odkazem jejich 3 roky starého alba. Přeloženo do lidské řeči to znamená, že i „Záškuby chaosu“ představují z hlediska vývoje znatelný progres. Komplexnější přístup ke skládání jednotlivých úderných songů existuje ve skutečně funkčním vztahu s konzervativními hodnotami, které se v případě GRIDE točí kolem agresivně výbušného projevu.
Nahrávka tak i přes svůj prvotní záměr, tradičně spočívající v co nejintenzívnějším podání neradostných vizí obsažených v textech, žije opět o něco pestřejším životem. Schopnost nepředvidatelnosti i na relativně tak malá ploše, jež crust a vše s ním související poskytují, je u GRIDE atributem, nad kterým po letech lze jen smeknout. Jedná se o vlastnost, kterou si je schopna skupina udržet i na svém třetím albu.
V takto vyrovnané kolekci se pak jen těžko hledají vysloveně vrcholné kusy. To samé lze říci i o těch slabších. Zde prostě žádné nejsou! Hned od úvodního intra startuje jízda, jež se na své cestě nesetká se žádným výraznějším zakolísáním. Pozvolný start úvodní „Hvězdy, monstra, jasná noc“ svým středním tempem trochu překvapí, ale než si to stihnete uvědomit, vše akceleruje do předpokládaných vysokých obrátek, ve kterých vás nesmlouvavý Inyho vokál snad nadobro přesvědčí o tom, že nemáte přemýšlet nad blbostma.
Bicí vždy patřily k těm bodům tvorby GRIDE, které na sebe dokázaly poutat pozornost. V tomto směru lze hovořit možná o největším posunu od pozice, které hájila předchozí deska. Rytmické krkolomnosti zdobí tvorbu prachatické (v současnosti) pětice od jejích počátků, což se s každou další nahrávkou už jen prohlubuje. Bicí party na „Záškuby chaosu“ sice pro znalce dosavadní tvorby budou představovat standard, ale jedním dechem nutno dodat, že standard vysoký. Čertova artilerie prostě umí rozpoutat skutečnou bouři i v maličké skleničce vody.
Pojem „tradiční“ v této recenzi zazněl několikrát a stejně tak tomu musí být i v otázce finálního hodnocení recenzovaného kotouče. Tradičně vysoké nasazení se u GRIDE snoubí s tradičně velmi dobře zpracovanými texty, tradičně dobrým zvukem (přičemž rozhodně doporučuji vinylovou verzi alba) a tradičně strhujícím tempem a atmosférou. Prostě tradičně výborná záležitost!
