Od druhého dílu velkolepého až pompézního dvojalba „Heliocentric/Anthropocentric“ německých THE OCEAN jsem po pravdě žádné velké divy neočekával. Nový hudební model, který kapela představila na „jedničce“, byl na můj vkus až příliš utahaný a nezáživný a doufat v nápravu, či návrat ke starým pořádkům jsem se v případě „dvojky“ zrovna dvakrát neodvažoval. Skutečnost však ukazuje, že jsem tyto hudební badatele podcenil. Kapela stejnou chybu neopakuje a „Anthropocentric“ se překvapivě od „Heliocentric“ výrazně liší. K mé velké spokojenosti kapela tentokrát mnohem více respektuje svoji kvalitní metalovou minulost a nová deska se jeví spíše jako pokračování temně post-metalového „Precambrian“ z roku 2007, než umírněného a neškodného prvního dílo letošního dvojalba.
Nahrávku otevírá masivní, téměř desetiminutový, titulní kus, do kterého kapela nahustila, všechny aspekty současných THE OCEAN. Jsou tam drtivé riffy, výbušné bicí i akustické brnkání, smyčce, řev i melodické zpěvy. Kapela hřmící pasáže prokládá těmi vzdušnými, melodickými, ale tentokrát je mnohem úspěšnější. „Anthropocentric“ je obdivuhodně rozmanité, ale jako celek působí přehledně a logicky. V každé skladbě lze nalézt něco zajímavého, v „She Was The Universe“ je to chytlavý refrén kontrastující s počáteční valivou hradbou, v prvních dvou dílech „The Grand Inquisitor“ jsou to výborné kytary, v divoké „Sewers Of The Soul“ nečekaně „true“ metalové sólo a v třetím dílu „The Grand Inquisitor“ jsou to ženský zpěv, klávesy a smyčce. Zejména ty odlehčené úseky s melodickým zpěvem, které na „Heliocentric“ nejvíc drhly, jsou zde mnohem lépe vymyšlené a nepůsobí tolik kýčovitě. Je jich méně a fungují spíše jako zklidňující předěl, který nechá posluchače odpočinout od typicky „oceánského“ postmetalového hromobití. V tomto ohledu se povedla především instrumentálka „Wille Zum Untergang“ se svoji příjemně zadumanou postrockovou atmosférou. Tu však vzápětí vystřídá hlasitý a skočný rockový kousek „Heaven TV“ a já se nestačím divit, jak do sebe vše zapadá a jak je album zábavné.
Další zásadní změna se odehrává překvapivě ve zpěvu. Loic Rossetti se nepouští tolik do toho jemného melodického vokálu, který není úplně jeho parketa a věnuje se spíše řevu. Rázem není tak toporný jako na „Heliocentric“ a jeho ostrý zpěv desce mnohem více sluší. Všechny nástroje vynikají osobitým stylem hraní (zejména styl bubnování dělá desku zajímavou), ale i přes výrazné instrumentální dovednosti a snahu o moderní pojetí zůstává pro album prioritou živelný a strhující metalový nářez, za což zvedám palec především.
„Anthropocentric“ je samozřejmě, jak bývá u téhle party zvykem, textově koncepční dílo. THE OCEAN pokračují ve svém vznešeném filozofování, které se tentokrát věnuje úloze lidstva ve vesmíru. Do metalové hudby zapracovali myšlenky klasiků (Dostojevskij, Nietzsche) a řeší teze, které určují člověka jako hlavního hybatele světového vývoje (!).
Kapela působí na „Anthropocentric“ sympaticky nadžánrově a její chuť nestát na místě a pilovat svůj projev k dokonalosti tentokrát slaví úspěch. Nový model použitý na „Heliocentric“ skombinovali se starší více zuřivou tvorbou a vše je tak, jak má být. Srovnávat švýcarsko-německý band s konkurencí aktuálně moc nejde, neboť si vypracoval natolik svébytnou tvář, díky které jsou okamžitě jasně rozpoznatelní a od konkurence se odlišující. THE OCEAN aktuálně razí heslo „Tvrdost a přesto melodie“ a na rozdíl od stagnujících kolegů MOUTH OF THE ARCHITECT, ISIS (R.I.P.), NEUROSIS anebo již delší dobu mlčících CULT OF LUNA se dokázali posunout správným směrem. Tak tedy, nakonec přecijen. Bravo chlapci!
