Čtvrtou řadovou desku DREDG jsem očekával skutečně s napětím a ve skrytu duše trochu snad i obavami, jak tato talentovaná čtveřice naváže na vynikajícího předchůdce „Catch Without Arms“. Veškeré pochybnosti se však záhy ukázaly jako liché. DREDG i nadále šplhají po pomyslném žebříku invence a uchovávají si svůj specifický přístup k hudební tvorbě, díky němuž získávají jejich nahrávky nezaměnitelný punc a atmosféru.

Pokud snad někdo předjímal přímé pokračování „Catch Without Arms“, nemohl se mýlit více. Stejně jako všechny předchozí desky, i „The Pariah, The Parrot, The Delusion“ je znovu krokem do částečně neprobádaných vod. Na první dojem se zdá, jakoby se celkové vyznění ještě více posunulo směrem ke „střednímu proudu“, což je ovšem pouze vnější forma, kterou záhy přebíjí stále stejně bohatý obsah, jenž zdálky mává šátkem plytkosti a „nekonfliktnosti“ kapel, které jej povětšinou brázdí. DREDG si stále drží svou hudební podstatu a hravost. Rozmáchlost desky „El Cielo“ či rytmickou dynamičnost a sevřenost nahrávky „Catch Without Arms“ nahradila větší přímočarost, „písničkovost“ či poněkud jednodušší kostra skladeb, kteréžto atributy však na druhé straně plně podtrhují lehkost celé desky. Čtveřice hudebníků se ještě více zaměřuje na aranžérskou pestrost, bohatost nástrojů či hru se zvuky, které vystupují teprve po několika posleších a odkrývají jednotlivé roviny nahrávky. Důraz na detaily, kterých si všimnete teprve až na několikerý poslech, je zásadní vlastností desky a jejich souhra má až překvapivě důležitý vliv na ve výsledku velmi bohatý a variabilní projev, který si stále udržuje svěží lehkost. I nadále zde naleznete všechny charakteristické prvky, které kapelu definují od počátků, ať již jde o příjemné post-rockové reminiscence v „Down To The Cellar“, funky ozvuky v „Mourning This Morning“, masivnější zvukové stěny či líbivé melodie a opět stejně působivé vokální linky Gavina Hayese. Z formálního pohledu jde o doposud nejpropracovanější materiál, který se s přehledem pohybuje v řadě žánrů, díky čemuž vzniká zajímavý hudební kolorit.

Aktuální deska „The Pariah, The Parrot, The Delusion“, inspirována fejetonem Salmana Rushdieho „Letter to the 6 billionth person“, nastoluje otázku odkud a kam kráčíme. DREDG zdá se mají v tomto bodě jasno – ačkoliv svým směřováním patrně neovlivní trendy či masy, jedno je jisté – své místo na zemi si pevně drží a i nadále dokáží potěšit neotřelou, obsahově a formálně dotaženou hudbou, jenž umí vyvolat onen nepopsatelný pocit, že tam někde je přeci jen něco víc.