Nové mini italského dua VANESSA VAN BASTEN s radostí „točím“ už několik posledních týdnů a říkám si, že to s tím post rockem nebude tak úplně zlé. Žánr, který v začátcích svého boomu několik let zpátky přinesl velice příjemnou alternativu ke stávající kytarové muzice, se postupem času transformoval v nudné semeniště ještě nudnějších kytarových vrzalů, hrajících si na přemýšlivé náladotvůrce. A přesně na opačném pólu se nacházejí tito Italové, kteří, když už ničím, tak zaujmou rozhodně netypickým názvem. Netypickou můžeme naštěstí nazvat i jejich tvorbu, která se (díky bohu) neutápí v bezduchých kytarových výletech, a přesto nepopírá základní principy žánru zvaného post rock. Ryze instrumentální dvojice skladeb, z nichž ta druhá a zároveň titulní dosahuje úctyhodné délky třinácti minut, rozehrává dramatické divadlo plné nepředstíraných emocí a vnitřního napětí, které zvolňuje v lahodném, zvukem sedmdesátkových kláves podbarveném, závěru. Při svém počínaní se duo kromě klasických rockových nástrojů spoléhá i na již zmiňované klávesy anebo příjemný zvuk piána. Obě kompozice tak zdobí bohatý aranžérský rejstřík a na poměry žánru i komplikovanější a tudíž i posluchačsky náročnější stavba, která však nijak neředí emoční hodnotu nahrávky. Ta se dá nazvat jako příjemně posmutnělá, zasněná, zároveň však pevně stojící nohama na zemi. Jediným negativem jinak vynikajícího počinu tak zůstává jeho délka, která si ještě o pár minutek v podobě další skladby říká dost nahlas. Přesto však lze spokojeně zkonstatovat, že nám ten nový rok 2009 začíná krásně...