Zase ne. GRAVE DIGGER před nedávnem již podruhé úspěšně zasekli a na bůhvíjakou návnadu ulovili kytaristu, jehož zvučné jméno dávalo ožít naději na jejich renesanci. Talentovaný Thilo Herrmann naposledy (tj. zhruba před deseti lety) fušoval do autorské práce Rolfu Kasparkovi alias RUNNING WILD (a to je tedy co říct!), pročež se plamínek nesmělého přáníčka, který už jednou zabublal díky Mannimu Schmidtovi, nesměle rozhořel. Ale zase to nedopadlo. Zase to nedopadlo a zdá se, že Chris Boltendahl je v tomto směru naprosto spolehlivým „katem“ všeho nekonzervativního, třebaže nejspíš z pozice strážce opravdového a jediného kouzla GRAVE DIGGER. Jsi výborným kytaristou? Pak přijď mezi nás, ale nezapomeň, budeš hrát jen tak, jak hrobník na píšťalku z kostičky zapíská.
Co jinak říct k „Baladám katovým“ a zbytečně neplýtvat slovy? Původně, přiznávám, jsem měl sto chutí napsat sem jen „Liberty Or Death“ č. 2 a udělat za touhle deskou tlustou černou čáru. Jenže dělat kdekoliv v diskografii GRAVE DIGGER tlustou černou čáru je holý nesmysl, takže jsem k tomu nakonec přistoupil poněkud smířlivěji a ono se nám z toho přece jen něco málo vyvrbilo. Něco málo, co možná ovlivnil i novic Herrmann (z autorského podpisu Boltendahl/Schmidt/Herrmann pod všemi jedenácti skladbami se to jen těžko rozezná), a co se ve vší té „nové vlně starých GRAVE DIGGER“ vyjímá jako svítivá perla v zašlé, ošklivé ústřici.
Začněme tedy (jak jinak) z kraje. Příjemné intro a především na ně navazující titulní song, to je jediná tradiční jistota, která drží akcie kapely znatelně nad vodou. Ústřední motiv se tady stejně tradičně opravdu povedl, jeho kytarové vyjádření je ještě o chlup znamenitější, a tak není divu, že se v těchto okamžicích (rovněž tradičně) posluchač nadechne k přání, aby to albu vydrželo i nadále. Čerstvě nakažlivý heavy metalový odvar z hrobnického lichokořene bez ohledu na to ovšem vzápětí spolehlivě zhořkne, a my jsme přesně tam, kde jsme být nechtěli. „Hell Of Disillusion“ nudí zajedenými riffy a prostinkým, rytmicky vykřičeným refrénem, „Sorrow Of The Dead“ jakbysmet, třebaže v jejím vrcholu Boltendahl více zpívá, a o mnoho lépe nedopadne ani „Grave Of The Addicted“. Jako když GRAVE DIGGER hrají GRAVE DIGGER, a to už více než poněkolikáté za sebou. Zoufalé potěší „Lonely The Innocence Dies“, baladičtější duet hlavního pohřebáka s americkou zpěvulí Veronicou Freeman (BENEDICTUM), opět s životaschopným nápadem a jeho malebným provedením, které však v takovém případě přichází jaksi automaticky. Pšenka nicméně nekvete na dlouho, popraví ji další odsekávané nic v „Into The War“ a hromada klišé v „The Shadow Of Your Soul“ a „Stormrider“. Mezi posledně jmenované dva kusy se ještě stihne vklínit i poměrně slušná „Funeral For A Fallen Angel“, snad jako předzvěst dobrého konce v nezvykle elastické a melodicky hýčkané „Pray“, který ovšem nemůže zastínit, že dobré tady není zdaleka všechno.
Vpravdě první album GRAVE DIGGER, na kterém hrají hned dva kytaristé, tedy neznamená nic zásadního (spíše naopak), a zní vlastně přesně tak, jak se to po „Liberty Or Death“ (bez ohledu na počet přítomných šestistrunců) dalo úspěšně předpovídat. Překvapuje mě to vůbec? Obávám se, že už ani ne.
