Příjemné útroby klubu Chateau Rouge situovaného přímo v pražském centru zvaly minulý čtvrtek k návštěvě především díky těžce zařaditelné hudební produkci, kterou mají na svědomí američtí KAYO DOT. Neustále se o nich píše jako o pohrobcích MAUDLIN OF THE WELL, což je vzhledem k jejich současnosti už poměrně zavádějící a nespravedlivé. Šestice multiinstrumentalistů vedená drobným Toby Driverem, jehož charakteristický hlas je jedním z mála pojítek mezi KAYO DOT a jejich předchůdci, nějakou tu chvíli ladila svůj co do počtu hudebních nástrojů početný orchestr, aby pak dokázala výraznou měrou přispět k příjemné atmosféře téměř letní pražské noci.
„Těžce uchopitelní“, jak pravil promotext k pražskému koncertu, je asi nejvýstižnější charakteristika toho, co se během asi hodinky vyhraněné pro set KAYO DOT dělo. Zatímco ze studiových nahrávek, a to hovořím především o aktuálním albu „Blue Lambency Downward“ na mě kapela působí v dobrém slova smyslu trošičku ospale a mdle, tak na maličkém pódiu se sextet rozehrál k velice živému a místy i strhujícímu provedení svých na první poslech neprůhledných a hůře stravitelných skladeb. V nich se mísí různé hudební vlivy a klasické písničkové schéma s takřka volnou improvizací, jejíž výsledek lze předvídat jen velmi těžko. Od už jen velmi minimálních metalových náznaků, přes rockové elementy, které představují tvrdší kytarové riffy, až po jazzové disharmonie. Pestrá paleta, ze které jsou jednotlivé skladby poskládány, však obsahuje ještě mnohé další zajímavé barvy, až se někdy na mysl hnaly obavy, zda-li to všechno skupina bude schopna ukočírovat. Sehraně působící soubor (v této souvislosti mě napadlo, že bych se moc rád alespoň jednou podíval na jeho zkoušku) však těmto obavám nedává příliš dlouhou životnost. Tobyho vysoko položený vokál disponuje příjemně uhrančivou mocí a dechové nástroje dotvářejí dojem dokonalého soundtracku cesty nočním městem. Tak na mě hudba KAYO DOT povětšinou působí. Dá se stejně poslouchat pouze jako kulisa k nějaké činnosti, nejlépe popíjení v nočním baru, a taktéž i soustředěně si vychutnávat jednotlivé motivy postupně vystupující a opět mizející v této pestré zvukové mozaice.
Z koncertu si tak kromě několika koketních pohledů pohledné houslistky/klávesačky Miy, která si náležitě vychutnávala zájem z publika, bylo možné odnést i pocit příjemně stráveného večera ve společnosti sympatické kapely, která si však nehraje na okázalé intelektuální umění a místo toho sází na nenucenost a přirozenost.
