Uf! Tak letos nám dali nekorunovaní králové stoner rocku opravdu zabrat, ale za tu námahu to nakonec stálo. Člověk se po těch dvou týdnech soustředěného poslechu cítí jako spokojený horolezec na konci úspěšného ale namáhavého výšlapu. Jejich novinka „Era Vulgaris“ (2007) je totiž brutálně nepodbízivou záležitostí, která se stoickým klidem přehlíží jakékoliv líbivé prvky a vymoženosti moderní techniky, které využívá celá řada rockových kapel udávajících momentální trend. A to je právě jedna z vlastností, která ji dělá tolik přitažlivou. Nechci tím říct, že by tomu bylo někdy v minulosti u této pozoruhodné kapely jinak, jen mi letos připadá, že partička okolo zrzavého dlouhána Joshe Hommea už dlouho nezněla tak, jakoby měla celé jednadvacáté století na salámu. Hodně se před vydáním desky mluvilo o hostech (Trent Reznor, Billy Gibbons, Julian Casablancas), jejich vklad však nakonec není příliš výrazný.

Co je to vlastně „Era Vulgaris“? Podle poslechu díla zřejmě nebojácná kombinace téměř všeho, co reprezentuje dřevní americkou rockovou tradici, která je zde vtěsnaná do psychotického světa pánů z QUEENS OF THE STONE AGE. Předem ujasněný výlet do rockové historie procházející uplynulými čtyřiceti lety s takovou lehkostí a uceleností, jakoby se jednalo o dokument popisující jen velmi krátký moment. Zrcadlo americké kultury a životního stylu z této éry nám tak umožňuje představit si desítky absurdních postaviček ve zdánlivě iracionálních situacích. Především je to však album, které zní jako ucelený a nikdy nekončící soundtrack k vašemu zešílení, jako drsně humoristický komiks, jako noční můra všech amerických patriotů a jiných uvědomělých slepců. Tato ironická hudební schíza, jejíž jednotlivé části a fragmenty skladeb se vám zpočátku dostávají do paměti velmi pozvolna a až postupem doby vytvářejí výsledný rockový monolit, kde se slévají naprosto protichůdné nálady v jeden na čas nereflektující příběh. Vy tak marně rozlišujete, zda je některá zdejší Joshem odzpívaná pasáž veselým letním popěvkem nebo vaším brzkým umíráčkem. Ať už kapela občas opepří svůj výraz nějakým pro ni netypickým prvkem, jako třeba kníkavé funky zpěvy v refrénu „Make It Wit Chu“, vše má základ v prastarém blues a je znovu hrané jakoby skrze jednolitý drogový opar, kdesi daleko vzadu na území vašeho opomíjeného podvědomí. Atmosféra nočních motelů, automobilových opraven, barů, heren i odstavných parkovišť je zde tak silná, že je možné díky této nahrávce ve vlastních představách shlédnout jak usměvavé servírky z filmů konce padesátých let, roznášející v bistru poblíž dálnice jahodové koláče, tak po dvaceti letech na tom samém místě přihlouple kníraté policisty, kteří se při své pravidelné obchůzce za dopoledními koblihami právě polili horkým kafem. A to právě ve chvíli, když kolem nich projelo na motorce jakési individuum v kožené bundě rychlostí, která byla přinejmenším nepovolená. Jsou zde vychytralí potulní šmelináři, zbabělý sňatkový podvodníčci, osamělé nešťastnice i členky krvelačného gangu „Rudé kočky“, honící po nocích na americkém středozápadě adrenalin kde se dá. Přejděme k věci.

Úvodní skladba „Turnin´ On The Screw“ zahajuje doslova dementním rytmem, aby posléze vyrostla v parádní, pozvolna se táhnoucí píseň s mnohavrstvou kytarou a hypnotickými zpěvy. Dvojka „Sick, Sick, Sick“ připomíná tanec oblastního kašpara zasaženého padoucnicí právě ve chvíli, kdy se na večerní šichtě chystal vytřít podlahu v místní zaplivané pobočce McDonalda. Tato absolutně nehitová ale zároveň velmi silná skladba byla odvážně zvolená za pilotní singl a album tak dokonale reprezentuje. Její ústřední riff spolehlivě zabíjí. Dostáváme se k prvnímu vrcholu – „I´m Designer“ představuje QUEENS OF THE STONE AGE jako skupinu, která umí v intencích současného mainstream rocku přijít se silnou retro výpovědí. Následuje teskná „Into The Hollow“ upomínající na nostalgické skvosty předchozího alba („Long Slow Goodbye“). Jeden z nejlepších songů celé historie QOTSA má jméno „Misfit Love“ a uchvacuje svojí zasněnou melodikou a tajemnou atmosférou hodící se k výše zmiňované konfrontaci umíráčku s veselým popěvkem. Naproti tomu groteska o emocionálně mrtvých dvojčatech – „Battery Acid“ stojí na hrubozrnném riffování, jednoduchém rytmu a netradičních psycho zvucích. Barové boogie „Make It Wit Chu“ připomene THE DOORS v době, kdy už měl Morrison zaděláno na pořádné panděro, její refrén jde naopak tak trochu naproti výrazu THE ROLLING STONES, který byl u nich k dostání koncem sedmdesátých let. Druhý singl „3´s And 7´s“ je prostě jejich typický motorkářský rock po vzoru druhého alba „Rated R“ (2000). Vidět rudý západ slunce nad arizonskými skalami při rekapitulování vlastních vzpomínek umožní poklidné blues „Suture Up Your Future“, ale zde už jsme skoro ve světě RED HOT CHILI PEPPERS, že? Takže zpět. Dálniční honička, kde těžce na prdel dostává jenom strana hájící to, co je obecně považované za dobro, má název „River On The Road“. Vše vrcholí v „Run Pig Run“, kdy strážce zákona končí nahý, svázaný a s roubíkem v puse uprostřed noční pouště, zatímco desperáti vesele letí vstříc dalšímu městu.

Novinkové album „Era Vulgaris“ neobsahuje na první poslech tolik výrazných skladeb jako předchozí alba „Songs For The Deaf“ (2002) či „Lullabies To Paralyze“ (2005), avšak dáte-li mu delší čas na adaptaci, odmění se vám velmi netradičním kouzlem a poslechovým zážitkem, který vydrží. U mne je to nakonec, díky větší ucelenosti, přeci jen o malý kus výš než skladbově roztříštěnější „Lullabies To Paralyze“.