4. července 1969 je na malém parkovišti poblíž golfového hřiště ve Valleju nalezen zkrvavený milenecký pár. Darlene Ferrinová zběsilý útok vraha nepřežila, Mike Mageau ano. Po dlouhá léta byl jediným člověkem, který pohlédl do tváře mytologií opředenému zabijákovi s láskou k šifrám, k muži, jehož identita i skutečný počet obětí zůstal na dlouhá léta záhadou. Muži, který možná nebyl nejbrutálnějším vrahem všech dob, ale zato se dokázal mediálně skvěle prodat. Muži, který si říkal Zodiac.
Zpráva, že David Fincher se po dvanácti letech vrací k tématu masových vražd, mohla vzbudit klamné naděje. Jeho temný snímek „Sedm“ dodnes patří ke kanonickým počinům žánru „serial killer“ thrilleru, logicky by se tedy očekávalo, že „Zodiac“ na veleúspěšný koncept moderního, přístupného a přitom velmi výrazného podobenství sedmi smrtelných hříchů naváže. Chyba lávky. Příběh „šifrového“ vraha je filmem zcela jiného typu; určité rysy thrillerovosti samozřejmě najdeme především ve výtečně nasnímaných rekonstrukcích vražd, kde vládne naturalisticky bezprostřední kamera, ale jinak je „Zodiac“ filmovým tvarem jen těžko zachytitelným pod jednu žánrovou střechu.
Spíše než schematickým a prefabrikovaným thrillerovým narativem, kde má svoje místo dobro i zlo, je „Zodiac“ bezbřehou dokumentarizující rekonstrukcí vyšetřování. Nenajdeme tady žádné klasické rysy snímků o masových vraždách – vyprávění plyne jako řeka, jeho dynamika není gradovaná prefabrikovaným rámcem „poutě ke konečnému osvícení“, naopak se stále opakují cimrmanovské momenty očekávání a zklamání. Divák je zaveden do neuvěřitelného množství slepých uliček, vypravěč mu nemilosrdně překládá fakt za faktem, teorii za teorií, jméno za jménem a hraje s ním hru starých detektivek – tu máš indicie a buď si sám detektivem. Vytrácí se tak thrillerový rys vypointované hry s recipientem, „Zodiac“ nemá v úmyslu nijak manipulovat postojem ani city, ale pouze předestřít jeden z nejzapeklitějších případů v dějinách kriminalisticky v relativní úplnosti a postavit diváka „in medias res“, učinit z něj svědka vyšetřování...
... s tím koresponduje i fakt, že filmu chybí titulní postava „bojovníka za světlo“. Klíčovými aktéry jsou tři charaktery – karikaturista Robert Graysmith (pro kterého je Zodiac posedlostí), novinář Paul Avery (pro kterého je Zodiac byznysem) a detektiv David Toschi (pro kterého je Zodiac noční můrou). Tři rozdílné postavy, tři rozdílné přístupy, tři rozdílné motivace. Příběhová linka se vine mezi nimi, její aktéři jsou však mnohem početnější a ústřední trio tvoří pevný záchytný bod, ke kterému se Fincher po všech větvených peripetiích vrací a které vkusně vykresluje i v rovině soukromé. Díky vynikajícím hereckým výkonům Roberta Downeyho jr. (excentrický pseudohipík Avery), Marka Rufalla (colombovsky rozevlátý Toschi) a Jakea Gyllenhaala (nesmělý skautík Graysmith) má film pevné pilíře, na které se v bouři matoucích informacích lze uchýlit a díky kterým lze „Zodiac“ vnímat jako ucelený narativ a ne jako nesourodou změť různých linií.
Fincher mě dost překvapil civilní režií, která svým stylem absolutně nestojí filmu v cestě a dodává mu rozšafně plynulý nádech bez efektních moderních vějiček a berliček. Snad jen občasné střihačské orgie, při kterých se materiály případu obtiskují do skutečného světa, představují citelný vpád stylizovaného vypravěče do děje, ale jinak má „Zodiac“ volné ruce, jde svobodomyslným krokem sedmdesátkové atmosféry (dokreslované skvělou dobovou hudbou), rezignuje na žánrovost a vyniká svérázností. Svým způsobem se začleňuje do civilní režijní linie, ke které patří i Spielbergův „Mnichov“ a Cuáronovi „Potomci lidí“. Nepochybně se z něj tedy nestane takový hit, jako byl „Sedm“. Myslím, že spoustu lidí dokonce svým pojetím otráví. Pravdou je, že Fincher jako by zapomněl, že na druhé straně drátu čeká divák. Divák, který není o případu Zodiaca tak důkladně zpraven a bude občas potřebovat pomocnou ruku. Tu mu ale tvůrci na monumentálních sto šedesáti minutách stopáže rozhodně nepodávají. Film mohl být určitě kratší a přehlednější. Jenže i takový, jaký ho David Fincher a spol. nakonec poslali do světa, nabízí výběrovou ukázku filmařského řemesla na nejvyšší úrovni. Staromilsky poctivou, nemoderně mnohomluvnou a v konečném účtování strhující. Aspoň tak to vypadalo z místa, kde jsem seděl já.
