LAIBACH - Volk

LAIBACH - Volk

LAIBACH - Volk

LAIBACH - Volk

LAIBACH = křížení emblémů, mixér ideologických schémat. Neue Slovenische Kunst jako směsice všeho od fašistické monumentality a obskurního socrealistického duchovna, stejně jako mnohé provokativní tvůrčí činy slovinského hudebního tělesa o tom hovoří více než jasně. Ale co víc, krom toho, že tahle kapela dokázala dráždit svým image i doprovodnými znaky, většinou dokázala gloriolu kontroverze doprovodit i výbornou muzikou, která přetrvávala nehledě na panující ideologické systémy.

Z tohoto pohledu je „Volk“ po trochu nezáživné elektro-dusárně „WAT“ pokrokem. Za prvé – LAIBACH si našli dostatečně provokativní rámec, za druhé, tento provokativní rámec dokázali naplnit velice kvalitním obsahem. Na počátku byla prostá úvaha: co je vlastně nejpopulárnější a nejznámější národní song? Samozřejmě státní hymna, koncentrovaná identita a národní mytologie, skladba, která provází duch země a má vznítit v jejích obyvatelích vlastenectví. Proč tedy nikdo ještě tyhle už tak populární písně nezpopularizoval ještě prostřednictvím moderní formy? Protože jsou nedotknutelné?Výzva hodná LAIBACH, kteří nám, poslušným ovečkám, coby nadnárodní vlk (volk) v rouše hudebního modernisty, servíruje notoricky známé ukolébavky...

LAIBACH

... ve formě velice neotřelé, provokativní a vycizelované, samozřejmě. Tam, kde je v originálu patos hrdých velmocí („Germania“, „America“, „Rossiya“, „Anglia“, „Francia“) přicházejí LAIBACH s minimalistickými aranžemi, samplovanými podkresy, rozbitím notoricky známých melodických schémat a jejich rozpuštění v uplývavé hmotě skladeb. V souladu s duchem hymny tu doplní majestátní basové resonance s úsečnou vokální recitací („Germania“), tu nechají zaznít infantilně laděný sborový motiv („Rossiya“), tu zase zafidlají ústřední melodii buržoazní smyčce kdesi v parku (singlová „Anglia“). Nejznámější hymny jsou skvělou ukázkou práce LAIBACH s čímkoli majestátně nacionalistickým, obtěžkaným ideologií a patosem. Slovinští veleknězové zbavují skladbu její hlavní tvořivé síly, skrývají a defragmentují známé melodické vzorce a na první místo staví svůj vlastní interpretační hlas, který aktualizuje, moralizuje, soudí z pozice takřka božské. Duchaplná transpozice, neboť zatímco hymna ztělesňuje v mezích státu autoritu nejvyšší, ve světě „Volk“ je jen volně dostupným a podřazeným materiálem k dekonstruování... A všechny uloupené a odepřené prostředky paradoxně dopřávají LAIBACH pouze umělé hymně „NSK“, vlastní vlajkové lodi, která má díky zamlžené gramofonovému zvuku a orchestrálnímu provedení punc skutečné hymničnosti. A úsečně recitovaný Churchillův projev „We shall fight...“ jakoby se cynicky usmíval na nacionalistické Samsony, zbavené vlasů...

LAIBACH

Po jižanském dvojbloku „Italia“ a „Espana“, velmi barvitém a decentně doplněném chytře využitými symboly (italská mandolína, španělský plážový pop a atmosféra selankovité pohody kdesi na plážích Mallorcy) přichází skupina pro nás ne až tak obvyklých hymen. Je-li první polovina alba výtečná, je to i tím, že člověk zná dobře předlohy a může tak přijmout hru přesmyček. Hymny Vatikánu, Číny, Japonska a Turecka osobně příliš neznám, a tak jako posluchač jsem mnohem víc odkázaný na zábavnost interpretace samotné než na hříčky, přesahy a zkreslení. A i tady mi vlk „Volk“ nabízí sousto více než chutné a stravitelné. Nastavený trend z „notoricky hitového“ úvodu pokračuje. Výborné elektronické skicy, proložené velmi širokou paletou nástrojů a fragmenty původních melodií, chytlavými a zářícími v jinak úsečné formě (za všechny výborná „Zhonghua“ nebo provokativní syntéza „Yisra´el“ – zde viz Thornův druhý pohled). Materiál nesplývá, každá novo-hymna má svůj zvláštní duch, své poznávací znamení („Nippon“ a melancholické šansoniérské pojetí), zapadlá zákoutí atmosféry, která člověk nachází při dalších a dalších posleších. Našince nakonec ani nemusí mrzet, že škroupovsko-tylovská selanka se do užšího výběru nedostala, protože LAIBACH servírují hymnu panslovanskou, plnou patosu předků a kontinuity rodu.

Prvotní dojem, že „Volk“ je sbírka zábavných skic s útržky dobře známých písní se změnil v dojem detailní perokresby a neobyčejně zábavné a propracované provokace, ba co víc, jakéhosi uceleného komentáře LAIBACH k zásadním zemím světa vezdejšího. Jedná se o komentář poutavý, díky hostům pestrý, ne však přeplácaný a rozhodně originální. Pozoruhodné zrcadlo moderního věku a jeho dramatis personae. Z tohoto hlediska jedna z nejlepších desek roku 2006 nehledě na žánry.

LAIBACH

 40

Marigold

Verdikt

Národní identita převyprávěná žravým vlkem. Defragmentovaný nacionalismus pod diktátem jediné ideologie, ideologie LAIBACH.

Hodnocení

Autor
8 / 10
Redakce
8,5 / 10
Čtenáři
7,2 / 10

Další informace

Stopáž: 58:39

Produkce: LAIBACH + Boris Benko, Primož Hladnik
Studio: Daily Girl, NSK Studio, Studio Metro (Ľubľana), The Instrument, Metropolis Studios (Londýn)

www.laibach.nsk.si

Skladby

  1. Germania
  2. America
  3. Anglia
  4. Rossiya
  5. Francia
  6. Italia
  7. Espana
  8. Yisra'el
  9. Türkiye
  10. Zhonghua
  11. Nippon
  12. Slovania
  13. Vaticanae
  14. NSK

Diskografie

Divided States Of America (DVD) (2006)
Volk (2006)
Anthems (2004)
WAT (2003)
The John Peel Sessions (2002)
Rekapitulacija (2002)
Laibach (re-release) (1999)
M.B. December 21, 1984 (live) (1997)
Occupied Europe Nato Tour 1994-95 (1996)
Lubljana-Zagreb-Beograd(live) (1994)
NATO (1993)
Sympathy For The Devil (1992)
Let It Be (1990)
Krst pod Triglawom - Baptims (1987)
Slovenska Akropola (1987)
Opus Dei (1987)
The Occupied Europe Tour (live) (1986)
Nova Akropola (1985)
Neue Konservativ (live) (1985)
Rekapitulacija 1980-1984 (1985)
Laibach (1985)

Jiné pohledy

8,5 / 10
Napriek tomu, že už predminuloročný výber najväčších hitov LAIBACH niesol názov "Anthems", až na "Volk" sa LAIBACH odvážili pustiť do skutočných hymien.

Späť sú LAIBACH provokujúci, ale i nútiaci k premýšľaniu: "Volk" (po nemecky "ľud", no po slovinsky "vlk") je doslova "antiempétrojkový" album, ktorý je škoda počúvať len ako kulisu. Jednotlivé poangličtené interpretácie dvanástich štátnych hymien (doplnených jednou pannárodnou a jednou fiktívnou) nesú každá vlastnú ideu, zväčša postavenú na kontraste tradície vtelenej do klasickej podoby hymny a dnešnej reality v danej krajine ("Francia", venovaná pouličným nepokojom či "America", zacielená na dnešný obraz USA, nenávidených i milovaných).

Mrazivým vrcholom "Volk" (a možno i jedným z vrcholov tvorby LAIBACH) je však skľučujúca "Yisra'el", pokojný recitatív izraelskej hymny vyjadrujúcej nádej po slobode vo vlastnej krajine, zadupaný refrénom prevzaným z hymny Palestíny -- s úplne rovnakým leitmotívom. Táto skladba navyše len tak mimochodom búra stereotyp LAIBACH, vnímaných ako prívržencov konkrétnej (totalitnej) ideológie.

I keď "Volk" nie je po hudobnej stránke stopercentné dielo (vítam však novú tvár slovinskej legendy, vďaka výraznej spolupráci s elektronickým duom Silence jemnejšiu, popovejšiu, no i aranžérsky prepracovanejšiu), ide o jeden z mála albumov, ktorý je nielen zárezom do diskografie kapely, ale i istým dokumentom dnešnej doby ako takej.
Thorn | 25. prosince 2006