A je to tady. Mnou patrně nejvíc očekávaná deska z českých luků a hájů dorazila pod recenzentskou sekyru. Nijak se netajím s tím, že mě česká scéna skoro vůbec nezajímá a kapel stojících za poslech pro moji maličkost je…skoro žádná. Občas se mi něco zalíbí, ale že bych desky vyloženě očekával. To ani náhodou. S výjimkou vyvolených ROOT, kteří jakž takž ujdou a kteří už mají aspoň pro mne svůj zenit bohužel asi za sebou. Nadšení z posledních dvou desek tedy s ostatními fandy zhola nesdílím a „Kärgeräs“ s „The Book“ už pro mne zůstanou milníky asi navždy. O to víc se mi ovšem líbila první deska EQUIRHODONT, ve které mi svitla naděje na lepší zítřky. A právě ty teď přichází.
Hezky vyvedený obal opět mírně evokuující podobiznu mistra Valtra. Fotka na druhé straně bookletu rozhodně vyvolá pobavený úsměv. Zvlášť v případě ústředních postav. Kluci se se jménem ROOT rozhodně nesekli, páč vypadají jako praví nefalšovaní kořeni. Ale ne, nemyslím to ve zlém. Je to hezký. Musím smeknout, před Shindyho vybavením, protože posluchač kromě vkusně vyvedeného bookletu dostane do ruky i cool kalendář made in kapela a textový aršík s českým překladem textů, což si zase někdo bude určitě vykládat jako provokaci, jímž Big Bossův vztyčený prst poukazuje na jazykově gramotnou sterilitu národa. Budiž. Můj názor je i v tomhle poměrně kladný. Proč ne?
Tak a teď to hlavní. Hudba. Skladeb je „jen“ sedm. Bez intra. Ale jsou poměrně dlouhé. Už první „Return“ dává skutečně tušit závan nových zítřků. Skladba je poměrně klidná a dává velký důraz na klávesově zpracované plochy. Téměř až překvapivý na to, že je klávesák v sestavě něčím jako externistou. Big Boss tradičně pěje těch svých tisíc odstínů hlasů. O něm se nechci moc rozepisovat. Já ho docela beru, líbí se mi jeho vokály, i když konkrétně zde nejsou nijak moc nepřekvapivé. Zkrátka klasika. Hudba plyne jako voda a celkový dojem je velmi kladný a místy až neočekávaně jak to říct..., neočekávaně „příjemný“. Ovšem ke konci skladby se už projeví své. To, že je dvorní kytarista Marek Šmerda řečený Ashok v EQUIRHODONTU vrchní hudební konzultant a má tam hudbu hezky pod palcem je známo už z minulé desky. A jeho kytara se zkrátka nenechá zapřít. Stejně jako v hudbě je i v kytaře samotné tak nějak všechno. Sice nic, co by člověk už dřív v rocku, metalu, nebo třeba i popu neslyšel. Vtip EQUIRHODONT je ovšem v tom, že nic z toho člověk ještě zaručeně neslyšel v takovém kontextu, v jakém to kapela hraje. Výborný kytarista, nezaměnitelný vokalista, solidní (ano, solid, to je to slovo pro Igora) basák i výborný bubeník s klávesákem. Každý nejspíš s trochu jinými kořeny a všichni dokonale sehraní i vyhraní. A kupa skvělých nápadů daných dohromady vcelku originálním způsobem. To jsou základní poznávací znaky „Black Crystal“. A zároveň poznávací znak kapely, jenž má opravdu vlastní nezaměnitelný xischt, čehož si v dnešní době opravdu cením. Ovšem ani tady se neobejdeme bez chyb. Tou příslovečnou „chybou“ je právě ona didaktická kytara. Většinou sice funguje na jedničku a za dobu hraní vám ukáže přehršle zajímavých hudebních nápadů. Problém je, že se občas neudrží a padne hluboko do instrumentálních onanií, čímž se mi zdá trochu nabourává jinak celistvé vyznění alba a posouvá materiál někam do sfér instrumentálních alpinistů (např. konec skladby „The Way“). Radím proto kapele: Příště ve studiu flákněte Ašoka přes pazoury násadou od lopaty, ať ho přejdou roupy a zařadí se hezky zpátky do lajny. Moc se mi nelíbí ani šišlavý hlas vypravěče mezi skladbami. Myslím, že Big Boss by to sám klidně zvládl líp. A taky se mi nelíbí úvod poslední skladby „Blood & Punishment“, kde Big Boss zpívá velmi zdařile jako totální úchylák. Jinak supr a nemám dalších námitek. Jen bych možná uvítal víc podobně klidnějších a „příjemných“ skladeb jako je již zmiňovaný „Return“, což ovšem je, uznávám, hodně vázáno na koncept alba, jenž tradičně nechybí ani zde. Kývnout musím i na výborný zvuk se studia Shaark. Je skutečně na světové úrovni.
Do studia se podíváme i v multimediální stopě se záběry z nahrávání, které bych opravdu všem doporučil. Je to docela sranda. I když úvodní výkon bubeníka mě docela přimrazil k zemi. Bravo. No, pak už se vše odehrává v kolektivu svaté trojice. Hlavním tahounem, je pověstný Big Boss, bavící se tím, že dělá velmi efektivně z ostatních kolegů voly, což mě neodbytně přivádí na myšlenku, že členství v téhle kapela musí bejt asi docela sranda. Jen mě trochu zaráží absence titulků. Neřekl bych, že bude „Black Crystal“ záležitostí pouze českého trhu a asi by mě docela štvalo, kdybych musel sledovat ty záběry bez naděje, že někdy porozumím tomu co se tam vlastně říká. I když…
Uzavřeme to tedy fádním závěrem. Dočkali jsem se docela bezva desky. Hudebně velmi barevné, promyšlené a rozmanité. Povahou dostatečně charakteristické a instrumentálně vymakané. Je vidět, že hudebníci, kteří jí nahráli, jsou docela na úrovni a při nahrávání vcelku i vědí co dělají. A tak to má být. Ale pozor. Pohádky zatím není konec. A poznámka na závěr. Nechci aby tahle recenze vyznívala moc oslavně (pozdě co?). Předchozí album se mi totiž líbilo o maličko více. Možná nebylo tak detailní a propracované jako novinka, ale mělo v sobě vnitřní hitovost a tvrdost, kterou u „Black Crystal“ trochu postrádám.
