Možná se ještě najdou pamětníci vydání prvního alba berounské skupiny ATOMIC „Nuclear Thrash“, byť moc jich asi nebude... i když. Metal byl v roce 1991 v Československu v kurzu a tak oficiální nahrávky pod velkými labely skutečně vydávaly mnohé skupiny, které by jinak na podobný počin nemohly ani pomýšlet, ani ne snad kvůli hodnotě své produkce, ale zkrátka proto, že jim podobných je jako hub po dešti. Tím zároveň nechci nijak shazovat tehdejší kvality ATOMICu, koneckonců jeden výlisek jeho poctivého debutového thrashe s nádherným motivem na obalu (mimochodem z dílny Franty Štorma z MASTER´S HAMMER) chovám dodnes doma ve své sbírce, tím chci jen jednoduše říct, že vydat desku zkrátka tehdy nebyl vůbec problém a nelze proto vlastně vyloučit, že se album mezi prostým lidem kovovým nakonec uchytilo.
Vlastnil jsem ještě dokonce následující nahrávku kapely „Breakpoint“ z roku 1993, ale ta už mě zdaleka tolik neoslovila, což zapříčinilo můj následný „odklon“ od ATOMICu, o němž jsem se nedávno s překvapením doslechl, že nejen existuje, ale dokonce vydává nové album. Co bylo s kapelou v mezidobí netuším (tedy krom toho, že někteří její členové se rovněž profilovali v na Metalopoli druhdy „populárním“ spolku BLACK HILL), jisté však je, že to nebylo nic zásadního.
Vše se však mění s letošním rokem, kdy berounští vydávají po sedmi létech zbrusu nové autorské album s názvem „Grand Prix“. První pohled na něj posluchači jistě nedodá nějaké zásadní očekávání, neboť kapela se jednak bůhvíproč zbavila svého krásného a troufám si říct i časem prověřeného loga a jednak na obal umístila velmi odbytý kreslený motiv, odkazující spíše na nějaké kovové neumětele ze sousední vesnice. Což samozřejmě ATOMIC nejsou, dodávám hned jedním dechem, pročež je určitě na škodu, že si nepohráli i s vizuální stránkou věci.
Hudebně se novinka jen jemně dotýká někdejších thrashmetalových časů a spíše se více odehrává ve středních tempech, soustředíce se na současné pojetí metalu s důrazem na šikovné melodie a vůbec snahu o pestrost výrazů i nálad. Občas mám dokonce dojem, že vysloveně vychází z toho, co, pokud se dobře pamatuji, produkovali výše zmínění BLACK HILL, jimž bylo vlastní podobné experimentování s klasickými metalovými tvary a útvary. Velmi silná je první půle celého alba, která vytahuje jeden perfektní kovový kus za druhým, a ať už je to svižná „Dron“, vysloveně hitová „Maulwurf“ či naopak opatrná „Union“, všude berounská pětice prokazuje skvělý autorský čich a potenciál se svým metalovým uměním vkusně pobavit a zaujmout. Ani zbytek nahrávky však nepostrádá povedená čísla („Nomád“, „Gambler“ a „Anděl spásy“), takže se zdá, že návrat ATOMIC má, na rozdíl od jiných, podobných případů, svůj smysl. Teď ještě, jak to uvidí fanouškovská základna, je-li vlastně vůbec jaká.
