SATYRICON jsou kapelou, od níž se čekají věci nečekané a dosud neslyšené, postupy progresivní a přitom pořádně agresivní. Čeká se další posun hranic žánru zvaného black metal! Zároveň se však skalní příznivci připravovali v souvislosti s vydáním nového alba na nějakou tu čertovinu. Důvod je nasnadě. Norové totiž dali vale svému dosavadnímu (a nutno dodat provinčnímu) labelu Moonfog Productions a přešli k opravdu velkému vydavateli Capitol Records, což je sublabel jednoho z velké pětky vydavatelských molochů EMI Records. Při pohledu na soupis umělců, kteří patří do portfolia uvedeného gigantu (Robbie Williams a spol.) a do jejichž nepřímé společnosti se tak naši černoušci dostali, leckterým fanouškům vyrazily v podpaždí opary. Na to, jakým směrem se tentokrát na své dubové bárce Satyr s Frostem vydají, bylo jistě zvědavo nemálo jejich fans.
K přiblížení formy a obsahu čerstvé desky SATYRICON se mi chce z plna hrdla zvolat: Let´s get black´n roll! (© Immortal). Zapomeňte na přímočarý a strhující úprk „Rebel Extravaganza“. Satyr s Frostem se skrze „Volcano“ začínají ubírat zase někam jinam. Neklidná zběsilost je vytlačena rytmikou tepající spíše ve volnějších tempech velmi často sklouzávajících do „doommetalové“ rozvláčnosti. Vichřicovitě satyrikonických hromobití se na „Volcanu“ až na nepočetné výjimky prakticky nedočkáme. Zdá se, že nám chlapci pomalu ale jistě stárnou, usazují se a moudří a své duševní rozpoložení promítají do partitur svých strunných a bicích zbraní. Pro znalého posluchače nebude problémem nový zásek svých oblíbenců rozeznat po pár tónech. Typické zabarvení zvuku kytar (i když oproti “Rebelovi“ je jejich celkový sound poněkud utlumený a není tak ostře řezavý) a Satyrův drásavý mizantropii navozující vokál jsou natolik výraznými poznávacími znaky, že vylučují identifikační schizma delší než několik poslechových sekund. Už na předchozím albu se staly samozřejmostí nejrůznější syntetické zvuky podbarvující komornější pasáže.
Po letmé zmínce o vnější formě se mrkněme podrobněji na samotný obsah díla, který onu vnější formu naplňuje. Jak již bylo naznačeno, SATYRICON směřují od tvorby, která se dá bez okolků a jednoznačně nazvat úderným black metalem, k pojetí, které s ortodoxním black metalem pouze vzdáleně koketuje a de facto black metal vlastně obohacuje zaváděním stále ještě netradičních prvků. Jenomže SATYRICON tak činí způsobem hodně nevyrovnaným. Úvod prvního songu „With Ravenous Hunger“ nevzbuzuje žádné pochybnosti o poctivosti úmyslů našich dvou skladatelů. Avšak asi v půli skladby dochází k jevu, který se stává pro celé album symptomatickým – k rozpliznutí, chcete-li k rozmazání pevných nosných a doposud relativně svižných riffů v nevýraznou krupicovou kaši.. Leckdo může v této souvislosti připomenout, že obdobné pomalejší a rozvláčné pasáže je možné vnímat i na „Rebel Extravaganza“. Jistě, jenže tam měly jasný úkol, a sice nechat na chvíli oddechnout uším, které jsou jinak neustále trýzněny nápaditou vysokorychlostní řezničinou. Tam fungovaly stoprocentně. Avšak na „Volcanu“ není od čeho odpočívat. A nezbytnou černokovovou atmosféru se skrz ně taky nějak nedaří navodit. Jedinou skladbou, v níž toto rozvážné leptání sluchových nervů funguje tak, jak bylo pravděpodobně zamýšleno, je snad jedině čtverka „Suffering The Tyrants“. Naopak negativním vrcholem celého okteta kompozic je závěrečná nudou prodchnutá „Black Lava“. V této čtvrthodinovce (!) se podařilo dokonale utopit i příspěvek hostující pěvkyně Anji Garbarek. Ta se ukázala ještě v pořadí druhé písni Angstridden. (Když už jsme u těch hostů, hovořilo se původně i o výpomoci Phila Anselma a Davida Vincenta. Oba nakonec museli z časových důvodů svou účast na nahrávání odmítnout.) Ano nuda! To je to slovo, které se mi při poslechu „Volcana“ honí v mysli častěji, než jsem si byl vůbec ochoten připustit.
Ale abychom našemu uměleckému duu jenom nekřivdili! Z nahrávky je každopádně cítit, že Satyr a Frost umí s tím, co uchopí do rukou (a nemusí to být jenom vlastní přirození), zacházet perfektně. Satyr do nás pálí kvanta neobvykle chytlavých riffů (pro někoho snad až příliš chytlavých:- ), které jsou místy dost cítit thrashem – slyšme „Fuel For Hatred“ nebo „Repined Bastard Nation“. Frost se také často blýskne progresivními figurami, po jejichž vyslechnutí by Mike Portnoy zlomil své paličky a odebral se do nejbližšího domova důchodců. Má-li někdo problémy s ušní hygienou, nechť si do nich pustí Frostovu klepaturu v úvodu sedmičky „Mental Mercury“. Svému heroickému výkonu, který Frost předvedl na minulém albu, se však tentokrát nepřiblížil.
Když to všechno dáme dokupy, můžeme přejít k závěrečnému zhodnocení. „Volcano“ je jako gyros z čínské restaurace – jeden odřezek jemný a chutný jako hostie a hned ten další tuhý a obtížně stravitelný. A známé pravidlo zní: Pozor na čínské restaurace! Mnoho lidí po jejich návštěvě trpělo žaludeční nevolností. Satyr a Frost na „Volcanu“ zdaleka nevyužili svého nemalého potenciálu, který načerpali v průběhu dekády působení na black metalové scéně. A nevěřím tomu, že tento svůj potenciál vyčerpali na „Rebel Extravaganza“! Jenom se prostě ve snaze vymyslet něco neotřelého dostali někam, kde nejsou silní v kramflecích a kde se nejdřív potřebují zabydlet. Zároveň však cítím, že v oblasti, kam se SATYRICON dostali s „Volcanem“, je dostatek prostoru k dalšímu rozvoji a experimentování, aniž by došlo k totálnímu opuštění black metalové platformy. Není pochyb o tom, že SATYRICON ztratí nemálo svých ortodoxně zaměřených fanoušků. S tím samým problémem se museli utkat například i MAYHEM po vydání „Grand Declaration Of War“. Pro obě kapely v této souvislosti jistě platí onen profláklý slavný Nietzscheho výrok. Uvidíme.
Po mnohatýdenním přemítání nad konečným číselným výrokem (vedle slovního zhodnocení díla samozřejmě naprosto podružným) upouštím sedmičku a podotýkám, že sedmička je pro SATYRICON sakramentsky nízkou známkou. A navíc alibisticky dodávám, že si vůbec nejsem jist, zda onou cifrou „Volcano“ nadhodnocuji či naopak podhodnocuji, a to je u recenzenta dost velký nedostatek…
