Všech pět zbylých pravidelných čtenářů našeho serveru si jistě pamatuje časy, kdy ve zdejších fórech jako fantom řádil proslulý filozof metalu pan Jogurt, jehož teorie nevratně poškodily vkus několika generací posluchačů. Vedle nechvalně proslulé maximy o metalu a koních zlidověla především jeho houslová teorie, která se zakládala na tom, že správný metal bez smyčce a kalafuny neexistuje.
Nuže, těžko říci, v jakých bláznivých končinách je dnes panu Jogurtovi konec, ale nové album Australanů NE OBLIVISCARIS mu překvapivě dává plně za pravdu. Parta z Melbourne má na kontě za více než deset let existence jen dvě řadovky, přesto „Citadel“ představuje hotovou kapelu s poměrně svojským výrazem, který už od intra jasně definuje expresivní sténání houslí Tima Charlese. Jeho instrument není jen vycpávkou, která sem tam „udělá melodii“, australský virtuóz totiž jejich struny týrá tak sadisticky, že jejich skřípění zní často naléhavěji než podladěné kytary.
Šestičlenný band si libuje v delších kompozicích, které obsahují prudké žánrové přeryvy, ale snad je udržitelné tvrdit, že NE OBLIVISCARIS patří k silné vlně technického a progresivního death metalu. Jako celou řadu dalších „mladých“ metalových kapel je ale charakterizuje neohrožený eklekticismus. Takovou „Pyrrhic“ sice odpálí old school blasting a hluboké riffy zaražené po krk v deathové minulosti, ale kapela vedená Timovými houslemi si pak klidně přejde do náladotvorných omalovánek, které evokují tolik populární mix shoegaze a extrémního metalu.
NE OBLIVISCARIS jsou jedna z mála metalových kapel, které čerpají z odkazu hispánského folklóru, když některými aranžemi a postupy odkazují k flamencu. Jindy ale lehkými jazzovými mezihrami matně připomenou třeba rozsah italských pionýrů EPHEL DUATH. Komplexní, kompaktní a barvité album charakterizuje i střídání growlingu a lehce androgynního Timova zpěvu. Právě melodické pasáže zprvu balancují na hraně kýče, ale po trochu rozpačitém úvodu už do projevu kapely pasují bezezbytku.
Když k výborně vygradované hudební náplni přidáme i vybroušený textový koncept, který, inspirován díly podivínských malířských géniů Hieronyma Bosche či Pietera Breughela mladšího, rozvíjí metaforický obraz fantaskního prostoru, musíme „Citadel“ nutně označit za vydařenou desku. A jeden z metalových vrcholů roku 2014.
To by jistě uznal i pan Jogurt, ačkoli koní je na desce žel pomálu.
