„Behind the walls of protein prison, Crowned with barbed-wire of DNA, Imprisoned is this piece of shit“ - Lux Occulta,skladba Architecture
Pozorovali jste někdy padající list zasněné podzimní přírody? Když se jeho život blíží ke konci, odpojuje se od životních sítí svého stromu, něžný větřík ho sevře do své neviditelné náruče a unáší ho barevnou zahradou přírody na místo, kde nadobro ukončí svou životní pouť? Když se ho v záchvatu dravosti zmocní studený poryv a zmítá s ním se sarkastickým posměchem? Když se dotkne zašpiněné země a nedůstojné lidské trosky ho utlačují podrážkami svých bot? Když odchází z tohoto světa v jedné velké barevné skvrně svého druhu? … Vždyť je to jen list! Tahle parta polských nihilistů vám ale dokáže, že tím listem jste vy sami!
Formace Lux Occulta již na metalové scéně působí pěkných pár let, ale teprve na počátku třetího tisíciletí se dostává do širšího povědomí metalové rasy. Své pesimistické vize a řádnou porci metalového umu prezentovali již na svých předchozích počinech, vydávaných u polského labelu Pagan Records. Jejich aktuální dílko „The Mother And The Enemy“, naplněno až po okraj téměř hodinovou přehlídkou hudební zralosti, si již pod svá ochranná křídla vzal ambiciózní italský Maquiavel Music Entertainment, který tak připravil pro všechny dychtivé příznivce nové tváře black-metalové tvorby skutečně originální temnou kroniku lidské plodnosti. Polská šestice se postavila tváří v tvář prohnilým pravidlům metalové rovnice a zorganizovala ironický hudební výlet až na nezřetelné hranice hudebních žánrů.
Myslíte si, že je lidský osud tvořen prosvícenou linií, která vede vaši mysl, duši a srdce po životní dráze k uspokojivému cíli? Lux Occulta vám tyto optimistické myšlenky s chutí vyvrátí a nabídne unikátní a neopakovatelný pohled, který se pevně usadí ve vašich hlavách a každou minutu bytí vám bude tuto pestrou, avšak děsivou a smrtelně misantropickou, vizi promítat s velkým ironickým potěšením na ono velké a nevyužívané plátno vaší mysli. Vysadí vás vysoko nad těžce zkoušenou zem, vysoko nad příbytky lidské zloby, vysoko nad hustou mlhu lidské nenávisti. Vysadí vás do výšky, do kterých nezabloudí ani ptáci při svém pokusu uniknout z odéru zemské hniloby. Vysadí vás do klidné atmosféry duševního blaha – brány úniku do chladného vesmíru. Již jen poslední hluboký nádech …
… a vaše lidská schránka bude jako ten list padat zpátky do přelidněné výhně pozemské agrese. Postupně se bude vaše tělo nořit do proměnlivých sfér neuchopitelných hudebních vizí polských zbojníků a věřte, že na každý interval vašeho pádu mají připraveno jinak zdeformované zrcadlo vašich pocitů. Vše začíná střemhlavým pádem bouřících kytar a precizně obsluhované bicí sestavy a ani na okamžik nemůže být pochyb o černě metalových kořenech. Plejáda výborných kytarových riffů je však neustále dynamicky budována, inovována a rekonstruována a celá kompoziční myšlenka jednotlivých skladeb se rýsuje jako velká koláž kovového stylu. Ve všech polohách dostávají kytarové struny řádnou porci sadomasochistické výuky neúnavnými prsty, které zkušeně rozechvívají třesoucí se basy, ale precizně brouzdají i do vyšších tónů. Právě osamostatněné sólové výstupy, čistě podané a zkušeně promyšlené, dodávají nahrávce potřebnou instrumentálně procítěnou stavbu. A není se čemu divit, vždyť kytarovou a basovou energii vyvíjí ambiciózní dvojice polských mladíků z death-metalové formace Decapitated – Vogg a Martin. Do těchto, mnohdy velice současně znějících, kytarových „partitur“ vstupuje úderná rytmika výborně naplánované bicí artilerie. Děsivě se tváří při rychlých basových i rytmických úderech, precizně pochoduje v pomalejších partech a v mnohých částech zdárně kombinuje své úderové schéma podřízené hlavní nosné linii skladby.
Klávesy a syntezátorové mixy jsou pak tím jiskřivým vzplanutím i beznadějnou nicotou, do které se řítíte. Schovávají v sobě tajemství černého vesmíru, myšlenky futuristické technologie i sebevraždu lidského mozku počítačovou zhoubou. Precizně naaranžované, patřičně promyšlené a zkušeně použité. Jejich neodmyslitelný šarm si získává pozornost zejména v několika skladbách, které přerušují trýznivou vidinu bolestného konce – kompozice elektronické disharmonie, melancholické psychedelie, pop-rockového stavby a zadumaných melodií přednesených zpěvným altem hostující zpěvačky – momentů, kdy se vaše mysl odpoutá od zvětšující se mozaiky zemského povrchu a snaží se mlhavě brouzdat odcházejícím životem … teď si již můžete naposledy vydechnout …
Všechny tyto částečky vytvářejí dohromady nezdolný organismus, který má různorodý metalový stisk, dokáže srdceryvně prožívat pasáže jazzového podzimu a nechat se unášet i tesknými melodiemi „nemetalové“ tvorby. Jeho dynamická stavba – změny taktu, respektive změny rytmiky, disharmonické postupy, kompozice plné konsonantní i disonantní hudební architektury – ho předurčuje k přežití v bahně nového tisíciletí, o kterém tak hluboce a pohrdavě smýšlí.
Snad jen zvuk, který ne všichni z vás budou plně akceptovat, snese větší otazník. Jistě se v tomto ohledu výrazně podepsalo studio, ve kterém tento „všeživelník“ vyrůstal. Zda je plechový zvuk, který mně osobně snad nejvíc evokuje zvuk výtvorů kanadských alienů Voivod, přesně to, čeho chtěli polští hudebníci dosáhnout, se pravděpodobně nikdy nedozvíme. Jistě to však ani zdaleka není důvod, proč nepřijmout tuto skvostnou vizi a neprožívat svůj soukromý pád …
Polský sextet se pustil do rozhodující šachové partie se samotným „stvořitelem“. Po žádném jejich tahu nemůžete být zklamáni. Bude to dlouhá hra plná neopakovatelných zvratů, lstivých výpadů, prokombinovaných plánů a drtivé taktiky. Ani na chviličku ale nepochybujte, že ve výhni zemského armagedonu to bude právě Lux Occulta, která provede svůj nelítostný šach-mat.
