Hned zkraje považuji za vhodné upozornit na fakt, že „Long Live“ není „live“ album (i když k němu svým způsobem nemá daleko) a vyslat menší varování akademikům oslavujícím seriózní hudební formu či precizně zahraný riff, jimž by tato deska mohla trochu poškodit nervový systém.

THE CHARIOT na svém posledním studiovém session opět vystřihli okouzlující destrukci, která trvá sice jen půlhodinku, ale zato dokonale propláchne vaše stereotypem zanesené sluchovody. Připravte se na maximálně explosivní nálož složenou z vazbících kytar, chaotického rytmu, neandrtálských ran do virblu a expresivního řevu, která ovšem nepostrádá ani momenty překvapení, a který vás zavede do míst, kam se odvažuje vstoupit jen málokterý rocker.

V oku hurikánu stojí Josh Scogin a křičí na poplach. Bere útokem maloměšťáky, jejich konzumní styl života, apeluje na ty skutečné hodnoty, volá po revoluci. Ujímá se role misionáře a snaží se přivést zbloudilce na správnou cestu. Na cestu, kterou jemu a kapele vyjevil samotný Ježíš Kristus(!), bez jehož světla by THE CHARIOT dle vlastních slov dodnes bloudili v temnotách.

CD na první poslech budí lehce kontroverzní dojem, ale po překonání prvotního šoku začnou na povrch vystupovat úžasné nevšední věci. To, co se odehrává ve skladbách „The Heavens“, „David De La Hoz“,„The City“ nebo „The King“ není jen tak nějaký math/noise/chaotic/punk/hardcore rámus. Kapela dokázala zkrotit a správně nasměrovat vlastními silami vygenerovanou atomovou energii a před její odvahou a přesvědčivostí je třeba smeknout. Ve studiu se podařilo zachytit velmi syrový zvuk, který místy možná trochu připomene poslední NORMA JEAN (Joshova bývalého zaměstnavatele) a pozorovatelná je i drobná příbuznost s drsnými experimentálními spolky typu CONVERGE, DAUGHTERS nebo TODAY IS THE DAY, ale THE CHARIOT vyznávají přeci jen trochu jiné hodnoty.

Jim jde v první řadě o to vyjádřit postoj a protestovat, ne si lámat hlavu s kytarovým riffem či refrénem. Ovšem i přes maximálně zběsilý dojem je hudba těchto podivínů stále dostatečně pestrá. Vytleskávání, trubka, samply, varhany, modlitby (používané zejména ve druhé polovině alba) přidávají tentokrát divokému křepčení lehký industriální podtón a nová deska je tak proti předchozím nejen extrémnější, ale i hudebně zajímavější.

Jestliže skrze THE CHARIOT skutečně promlouvá Ježíš, tak je třeba se zamyslet nad tím, že náš Pán má trochu ordinérní představy a dává to sakra hlasitě najevo. Jestliže tomu ale tak není a kapela se pouze baví na náš účet, tak to vůbec nevadí a hodnotu nahrávky to nijak nesnižuje. Josh je prostě sympaťák, který má svůj styl. K tvorbě jeho kapely nelze dodat nic jiného než radostné: „To je přesně ono!“ a v maximální možné míře THE CHARIOT podpořit.

P.S. Pokud budete mít někdy příležitost absolvovat živé vystoupení, tak si ji v žádném případě nesmíte nechat ujít!