Čtvrtek
23.11.2017
Denní verze
 id
 heslo
Rok vydání
1998

Stopáž:
52:28

Studio:
Chateau du Pape, Crazy Cat Studios (Hamburg) & Mi Sueno (Tenerife)

Produkce:
Tommy Hansen

1. Deliberately Limited Preliminary Prelude Period in Z
2. Push
3. Falling Higher
4. Hey Lord!
5. Don't Spit on My Mind
6. Revelation
7. Time
8. I Can
9. A Handful of Pain
10. Laudate Dominum
11. Midnight Sun

Andi Deris
zpěv

Michael Weikath
kytary

Roland Grapow
kytary

Markus Grosskopf
baskytara

Uli Kusch
bicí

Helloween (EP) (1985)
Walls Of Jericho (1986)
Keeper Of The Seven Keys Pt.I (1987)
Keeper Of The Seven Keys Pt.II (1988)
Live In The U.K. (1989)
Pink Bubbles Go Ape (1991)
The Best, The Rest, The Rare (Best Of) (1991)
Chameleon (1993)
Master Of The Rings (1994)
The Time Of The Oath (1996)
High Live (1996)
Better Than Raw (1998)
Metal Jukebox (1999)
The Dark Ride (2000)
Treasure Chest (Best Of) (2002)
Rabbit Don´t Come Easy (2003)
Keeper Of The Seven Keys - The Legacy (2005)
Gambling With The Devil (2007)
Unarmed: Best Of 25th Anniversary (2010)
7 Sinners (2010)
Straight Out Of Hell (2013)
My God-Given Right (2015)

HELLOWEEN - Better Than Raw

Němečtí HELLOWEEN jsou většinou posluchačské veřejnosti dodnes vnímáni jako typický příklad vyměklé speedmetalové skupiny s uječeným zpěvákem. Tato image se s nimi táhne od vydání přelomových „Keeperů“ a dodnes se setkávám s tím, jak jsou posluchači s averzí na zmíněný styl příjemně překvapeni, když slyší některé věci například z „The Dark Ride“, nebo „Better Than Raw“. To je právě album, na kterém pozvolna začínala „kuschovsko-derisovská“ hudební revoluce, která začala posouvat tvorbu HELLOWEEN do temnějších a daleko tvrdších dimenzí. Nedá se říct, že by nějaké náznaky nebyly již dříve – hlavně Roland Grapow se vždy snažil tlačit na pilu více než ostatní – ale nikdy to nebylo v takovém měřítku, jako právě na zmíněných deskách. Sice to následně mělo nepříznivý dopad na soudržnost kapely (i když nepříznivý – díky tomu vlastně vznikli MASTERPLAN), ale zpětně se musí HELLOWEEN přiznat to, že do „The Dark Ride“ byli vždy skupinou, která rozhodně neignorovala potřebu se vyvíjet a vždy, skoro jako Rocky Balboa, se zvedla a pokračovala dál, i když zrovna dostala pořádně „do držky“, ať už od managera, fanoušků, nebo vydavatelské firmy.

PumpkinJak už jsem naznačil, hlavní skladatelské otěže převzali na „Better Than Raw“ Andi Deris s Uli Kuschem a zejména druhý jmenovaný mi na tomto albu přijde jako ten rozhodující faktor, který činí album zajímavým. Už jeho grandiozní intro je v porovnání s Weikathovou variací na „Když jsem husy pásala“ z alba „Master Of The Rings“ kvalitativně úplně někde jinde – promyšlené, pestré, dramatické. Možná je škoda, že se takový skvělý hudební motiv využil jen na tak poskrovnu. Způsob jakým odstartuje „Push“ katapultuje HELLOWEEN až někam do thrashmetalových vod. Hřmící rytmické běsnění a dunivý riff podporující bestiální Derisovo řvaní, to vše trápí fanouškovy ušní bubínky prakticky až do půl čtvrté minuty, kdy konečně veškerá nahromaděná energie „vybouchne“ a pouze díky typickým vyhrávkám a charakteristickému Grapowovu sólování má nezainteresovaný člověk konečně šanci poznat, o jakou kapelu se vlastně jedná. „Falling Higher“ je Weikathova jasná sázka na jistotu a návrat k „Master Of The Rings“ se všemi typickými atributy. Variací na „darkrockové“ téma (tak to slyším já) přináší Deris v podobě „Hey Lord!“ a tentokrát nezůstal kompozičně pozadu ani Marcus a společně s Andim připravili hutnou „Don´t Spit On My Mind“, která hudebně balancuje až někde na hraně DIOvých sólovek. Rozhodně povedená věc.

Pokud jste se domnívali, že v minulosti už hráli HELLOWEEN někdy až příliš rychle, tak „Revelation“ vás spolehlivě z tohoto omylu vyvede. Nejedná se však o žádnou bezduchou rubanici, naopak je to velmi pestrá skladba, která určitě baví nejednoho bubeníka, nebo kytaristu, kteří jí zvládnou interpretovat. Pokud by se mě někdo zeptal na úplně nejoblíbenější věc od HELLOWEEN, řekl bych právě „Revelation“. Má pro mě všechny potřebné atributy, které u takového stylu hudby hledám – pestrá a dramatická kompozice, sofistikovaná hra všech muzikantů, ani jedna „vycpávková“ pasáž. Optimální vzor pro power-speedmetalovou skladbu.sweat-shirt Andiho „Time“ je v mých uších jakýmsi pokračováním „Hey Lord!“ a klipovka „I Can“ od Michaela Weikatha je opět návratem do minulosti, tentokrát se jedná o další věc postavenou dle mustru „I Want Out“, třebaže to není hned tak jednoznačné, hlavně díky modernímu zvuku a aranžím. Další syrová temnota „A Handful Of Pain“ je Uliho skladatelským rozloučením s touto deskou před dvojicí závěrečných „Weikathovek“. Ta první, „Laudate Dominum“, to je jedna z úplně nejhorších věcí, kterou HELLOWEEN do té doby nahráli (neznám moc alba po „The Dark Ride“, takže nemohu posoudit, zda-li pak přišlo ještě něco horšího). Již v minulých recenzích jsem sem tam vypíchl Weikathův smysl pro vánoční atmosféru a přestože se mi již toto přirovnání zdá hodně ohrané, v tomto případě prostě MUSÍ být použito. „Laudate Dominum“ je totiž koleda se všim všudy a to nemyslím jako pochvalu – stupidní ústřední riff, plytká pěvecká linka, klišovitý refrén a zřejmě nejdebilnější kytarová sóla, která nám kapela kdy nachystala (nedokážu si představit, že tuhle píseň nahrávali Grapow a Kusch s úsměvem). Fakt je to horší i než „The Game Is On“ a to je tedy co říct. Naštěstí Weikath napravuje pokažený závěr povedenou „Midnight Sun“, která je vlastně taky jen klasickou speedmetalovou věcí, tentokráte ale po všech stránkách povedenou. Velkým plusem pro ní je i to, že nevyznívá protivně vesele, ale naopak je hezky „načichlá“ ostatními skladbami a funguje jako velmi důstojný závěr alba.

Deska s čarodějnicí na obale (inspirace Gargamelem) byla třetím počinem „novodoběklasické“ sestavy HELLOWEEN. Sice tu už byly jasné náznaky věcí budoucích, ale stále tu fanoušci speedmetalu měli velkou šanci slyšet to, po čem nejvíce prahli. Velmi povedená a nadčasová hudební směs.


Milda

Zveřejněno: 18.12.2010



Názory redakce
Stray
17.12.2010

Třetí album éry s Derisem znovu neklesá pod laťku lehkého nadprůměru, ačkoliv jeho přednosti leží trochu jinde než u předchůdce. Je to zejména kvalitní produkce a moderní tvrdší zvuk, co jej dělá výjmečným, nikoliv jeho materiál. Ten na rozdíl od mnohých nepovažuji za jeden z nejlepších od HELLOWEEN. Skladeb, které okouzlí je znovu o trochu méně a to i při srovnání s nepřekvapivým a klasicky pojatým předchůdcem. Vynikající orchestrální úvod, na který naváže zběsilá "Push" i o něco klasičtější "Falling Higher" znovu představuje zdravě nabuzený metalový stroj, přesto si myslím, že vrcholy "Better Than Raw" leží v chytlavých hymnách jako "Hey Lord", "Handful Of Pain" a "I Can". Stejně tak balada "Time" úspěšně navazuje na své něžnější předchůdkyně. Novou heavy metalovou generací fanoušků (která se na Starém kontinentě zformovala po debutových albech kapel typu HAMMERFALL a RHAPSODY, nebo po ustálení finských STRATOVARIUS v popředí Euro-speedové scény) tolik oslavované songy - "Revelation" a "Midnight Sun", mne osobně zas až tolik neoslnily, ovšem na druhou stranu ani nezklamaly, co ovšem nikdy nepochopím je zařazení toho směšného latinského úletu poblíž konce desky. Celkově jde prostě o dobré album zkušené značky, více moderní a profesionálněji ošetřené než "The Time Of The Oath", ale znovu s menším počtem skladeb, které vysloveně nadchnou. Všichni členové znovu odvedli poctivé řemeslo a HELLOWEEN tak jeli plnou parou dál.

Pestrá směs klasických postupů (v rámci HELLOWEEN) a toho, co se mělo naplno projevit na dalším albu.

Autor recenze:
nehodnoceno

Redakce:
zatím nehodnoceno

8,5 / 10



s kapelou HELLOWEEN:

s osobností Andi Deris:

s osobností Roland Grapow:

s kapelou MASTERPLAN:

s kapelou GAMMA RAY:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page