Tragické události týkající se hudebníků se nevyhnuly ani řadám amerických MASERATI. O těch nebylo nějakou dobu slyšet, až se v loňském roce začaly stojaté vody trochu hýbat. Proces nahrávání nového alba byl v plném proudu, když došlo k velice nešťastnému úmrtí bubeníka Gerhardta „Jerryho“ Fuchse. Finální edici nahrávky to naštěstí neodvrátilo. Zbylá trojice sice musela ve studiu improvizovat, ale výčet osobností, které se na existenci „Pyramid Of The Sun“ v různé míře podílely, dává solidní záruky na plnohodnotný výsledek.

Jak už to u nahrávek MASERATI chodí, i tady bylo nutno se k tomuto pocitu postupně propracovat. Zpětně jsem totiž nucen přiznat, že finální číselný verdikt mojí recenze na předchozí „Inventions For The New Season“ měl být o něco vyšší. Tato deska časem naplno prokázala svoje kvality, které se dají s čistým svědomím prohlásit za trvalé. S letošní novinkou by to mohlo být podobné. První dojmy nemastné neslané, pocit odbytí nahrávacího procesu, na které¨m se snad až příliš projevily komplikace zmiňované v úvodu recenze. S odstupem času se dá potvrdit, že prvotní odsudek by byl bezpochyby příkrý, ale zároveň však přetrvává dojem, že „Pyramid Of The Sun“ kvalit svého předchůdce nedosáhne.

To však není důvod nevěnovat tomuto dílu dostatečnou pozornost. První, co vás okamžitě zaujme, je razantní změna zvuku. Američané se navracejí ze zasněných výšin zpátky na zem, a ačkoliv se nejedná o přistání z kategorie tvrdších, náladový posun oproti „Inventions…“ je zřetelný. Tam, kde se čtyři roky stará nahrávka nechala za zvuku tanečních rytmů unášet snovými náladami, novinka volí značně přímočařejší postup. Výrazný groove jednotlivých skladeb, kterým i nadále kralují k pohybu svádějící rytmické linky, je pevným pojítkem táhnoucí se celou tvorbou MASERATI a zároveň hodnotou, na kterou se dá spolehnout i v současnosti. Novým a velice výrazným prvkem se stávají klávesy hostujícího Steva Moora (ZOMBI), které tvorbu amerických posouvají ještě výraznějším směrem ke specifické formě taneční hudby, přičemž některé skladby doslova ovládnou („They´ll No More Suffer From Thirst“), aby zase v jiných přenechaly prostor výrazným kytarám (titulní „Pyramid Of The Sun“) anebo vše jistily „z povzdálí“ („They´ll No More Suffer From Hunger“). Vzniká tak (možná trochu překvapivě) velmi vyvážená instrumentální muzika, účelně do svého nitra absorbující různé postupy a vlivy. Z čistě rytmického hlediska se sice jedná o naprosto typickou přímočarou záležitost MASERATI, ale vše ostatní je věcí důkladné studiové přípravy a snahy nepodléhat lákavému kouzlu sázky na jistotu. Tohle jsou však skutečnosti, které se nemusí na první a povrchní dojem projevit.

A proč tedy i navzdory pochvalným slovům to nadřazení předchozí nahrávky? Jak už to v podobných případech chodí, jedná se o čistě subjektivní záležitost. Na „Pyramid Of The Sun“ (alespoň prozatím) postrádám náladotvorný rozměr, který je nejsilnější zbraní ceněného předchůdce. Ano, ani novinka nežongluje s povrchními emocemi, nepostrádá hloubku a náležitou schopnost pohltit do svého pestrého děje, ale chybí tady NĚCO, co tvoří nezaměnitelné kouzlo čtyři roky staré desky. Zatímco „Inventions…“ představuje „výborný soundtrack k poklidnému rozjímání během cesty nočním městem“, tak „Pyramid Of The Sun“ je pak jedním z tanečních klubů, na které během této cesty narazíte.

Marigold
9.12.2010

Pěkně to Dalas ve verdiktu vystihl. Snad jen dodám, že v tom klubu se za elektronickými mašinkami svíjí Jean-Michel Jarré posedlý kletbou Inků. Dominujícím vjemem pro mne zůstává jízda autem – kolem klidné vodní hladiny, na níž hypnoticky hrají prsty Boha slunce. Oproti předchozí desce je to výrazně lineárnější, ale "Pyramid Of The Sun" nemá vůbec problém posluchače pohltit – jen ho občas nechtěně vyplivne monotónním opakováním totožných kompozičních postupů.

[7,5 / 10]