Čtvrtek
23.11.2017
Denní verze
 id
 heslo
Rok vydání
1993

Vydavatel:
EMI

Stopáž:
71:26

Studio:
Chateau du Pape, Hamburg

Produkce:
HELLOWEEN a Tommy Hansen

1. First Time
2. When the Sinner
3. I Don't Wanna Cry No More
4. Crazy Cat
5. Giants
6. Windmill
7. Revolution Now
8. In The Night
9. Music
10. Step Out of Hell
11. I Believe
12. Longing

Michael Kiske
zpěv

Roland Grapow
kytara

Michael Weikath
kytara

Markus Grosskopf
basa

Ingo Schwichtenberg
bicí


Síň slávyHELLOWEEN - Chameleon

Období raných devadesátých let je v biografiích kapely HELLOWEEN bráno jako problematické, kdy vrcholily osobní neshody mezi muzikanty. Je známo, že si tehdejší sestava příliš do oka nepadla, nicméně i v dosti napjaté atmosféře dokázala nahrát kvalitní materiál. „Chameleon“ svou uvolněnou atmosférou navazoval na „růžové bublinky“ a zcela se vymanil z otěží rychlé metalové hudby. Po komerční stránce však deska zcela propadla. Přitom s odstupem času je patrno, že příčina neúspěchu nebyla ve slabosti materiálu, ale v nezájmu ze strany posluchačů.

Ještě si matně vybavuji dobové recenze ve stylu: „HELLOWEEN se už definitivně zbláznili a hrají pop“. Kritiku nové album nenadchlo a prodejní čísla ukázala jednoznačně, že tohle lid nechce. Hlavní problém byl, že se jednalo o album těch HELLOWEEN, co nahráli metalový skvost „Keeper Of The Seven Keys“. „Chameleon“ svým experimentálně progresivním pojetím metalu nezaujal a kapele byla vypovězena smlouva od vydavatele EMI (pro nízký prodej). Nicméně už za rok, po personální přestavbě, vydali HELLOWEEN album, které navázalo na power metalový základ a vrátilo kapelu na výsluní.

Desky „Pink Bubbles Go Ape“ a „Chameleon“ tak zůstaly jako jakási slepá odbočka, na kterou již kapela nikdy nenavázala. A přitom, když si tak zpětně poslechnu nahrávky s dýní na obalu, považuji právě „Chameleon“ za jejich nejlepší (pominu-li to, že na obalu dýně není...). Ano, nezní jako následovník rozjařených „Keeperů“, ale možná právě v tom to vězí. Místo sázky na chytlavé melodie a řízný speed metal se kapela vydala jiným směrem. Pustila se do kombinace různých přístupů, nebála se promíchat složitější kompozice s popovými písničkami a vydat pestrobarevný materiál.

HELLOWEEN

Název „Chameleon“ vystihuje hudební obsah přesně. Je proměnlivý, střídají se rytmy, hudební styly i pocity, které jednotlivé skladby vyvolávají. O autorství se rovnoměrně podělili pánové Weikath, Kiske a Grapow, přičemž každý z nich si na své konto může připsat nějaký ten zlatý hřeb. Při komponování se hudebníci ve velké míře oprostili od svých předchozích postupů, významné slovo dostaly akustické kytary, zní piano, dechy a spousta dalších drobností, včetně dětského sboru. Navíc album disponuje velice povedeným zvukem. „Chameleon“ se sice rozjíždí opatrně skladbou „First Time“, která evokuje předchozí album, ale už od „When The Sinner“ se fantazie autorů pracuje na plné obrátky. Grapow, který si už na minulém albu získal dostatek prostoru, se pouští spolu s Weikathem do dlouhých a komplikovaných kytarových sól. Přitom je patrná inspirace hudebníky art rockového proudu. Rovněž za zmínku stojí vrstvené vokály. Tradiční legrácka se nachází v „Crazy Cat“, ale většina alba je vážnějšího charakteru. Baladické „Windmill“ a „Longing“ hrají vysloveně na melancholickou notu.

Za vrchol alba považuji hymnus „Giants“, kde sekané riffy tvoří nosný pilíř na pozadí kouzelné melodie. K tomu připočtěme Kiskeho pomalu životní výkon a podařenou studiovou úpravu. Skladba „Revolution Now“ je jako od jiné kapely, dominuje jí zkreslený vokál a sabbatovsky hutný rytmus. Jde o zajímavý kontrast oproti zbytku alba, které je přeci jenom uvolněnějšího charakteru. V některých písních se kapela dostává až do psychedelických vod, například v „Music“ se snaží natlačit do výsostného teritoria PINK FLOYD. A aby té barevnosti nebylo málo, taková „Step Out Of Hell“ v sobě nezapře elektronický pop z osmdesátých let. Devítiminutová skladba „I Believe“ ukazuje na progresivní ambice a instrumentální zralost tehdejší sestavy.

Bohužel pestrobarevná hudba zůstala nepochopena a spolu s komerčním neúspěchem vygradovaly i personální neshody, které vedly k propuštění Michaela Kiskeho a Inga Schwichtenberga. To však nic nemění na výjimečnosti této nahrávky, kterou řadím mezi to nejlepší z dílny HELLOWEEN.


Manatar

Zveřejněno: 27.11.2010



Názory redakce
Milda
27.11.2010

To co načrtli HELLOWEEN na předchozí desce, je na „Chameleonovi“ dotaženo do ještě jasnějších kontur. Některé věci jsou tak ulítlé, že už je moc nekousnu ani já („When The Sinner" a hlavně „Crazy Cat). Naopak baladické výlety nikdy předtím, ani potom, HELLOWEEN lépe nezvládl - „I Don't Wanna Cry No More", „Windmill" a „Longing" jsou i dnes pravidelně hranou položkou mého Iphonu. Rozmáchlé „I Believe" a „Music" jsou „sabbati" jak vyšití z období s Tonym Martinem a „Revolution Now" není vůbec nic dlužná svému názvu - skutečně to je zřejmě nejvýraznější odklon od všeho, co kapela předtím kdy natočila. Kromě zmíněných skladeb v úvodu shledávám zbytek desky naprosto perfektním a kdybych si měl dnes vybrat, tak mu určitě dám přednost před oběma díly „keeperů".

Rovněž nesmím zapomenout na skvělou produkci alba, vlastně vůbec poprvé v historii kapely, že to trvalo...

Stray
26.11.2010

Logické vyústění cesty tehdejších HELLOWEEN, cesty jinak velmi příznivě nakloněné stylové všestranosti. Nahrávka, která bývá v současné době chápána jako jeden z uměleckých vrcholů těchto Němců. Zástupy opačně smýšlejících jsou však stejně početné. Osobně stojím přesně na pomezí obou stran. I tak bych řekl, že Chameleon svůj souboj s časem vyhrál a přijde mi ze zpětného pohledu jako hodnotnější dílo než jak na mne působil v době kdy vycházel. Pět zdejších skladeb řadím mezi absolutní skvosty - uvolněná a barvitá "When the Sinner", předložená s hravostí velkých "drsných" amerických kluků (EXTREME, AEROSMITH), opatřená bohatou sekcí dechů a vrcholící v rozjařeném refrénu se zkrátka nemůže nelíbit, "Giants" je setkání s power metalovým tajfunem na vrcholcích horské dráhy a obsahuje zřejmě životní výkon Michaela Kiskeho v kombinaci se vším tím kytarovým kouzlením dvojice Weikath/ Grapow, desetiminutová "I Believe" je na tom však velmi podobně - neskutečně gradující záležitost stojící zejména na Kiskeho bohovském vokále, který se jím zde zřejmě rozhodl prorazit oblaka, dále pak na moderních kytarách a groovy rytmice vystřižené jak z alba "Angel Dust" od FAITH NO MORE, "Longing" je závěrečné komorní sólo pro "Michiho Superstar" a konečně "Step Out Of Hell" je přesně tou skladbou, díky jakým mám dodnes HELLOWEEN velmi rád, prostě kvalitní svižný hitový popy-metal.

Album naopak nabízí i několik skladeb, které mne dodnes nezaujaly a podle mne se do celku příliš nehodí - zatímco "Crazy Cat" a "Revolution Now" mi zas až tolik nevadí, pouze se sem jen nehodí a "In The Night" zkrátka nudí, tak slizký cajdák "Windmill", který mě pokaždé připomene tvorbu Petera Nagyho, nekompromisně vysírá. Nejmenovaný zbytek alba("Music" a "I Don´t Wanna Cry No More") je naopak velmi dobrý, úvodní song "First Time" díky své tradičnosti jen dobrý. Z dnešního pohledu je tedy "Chameleon" velmi silným albem (8/10), které trochu schazuje jen a pouze jeho délka a z toho vyplývající malá sevřenost, takže bych ho měl rozhodně mnohem radši, kdyby byl o nějaké tři, čtyři položky kratší. Nejlepší deska HELLOWEEN určitě ne, ale velmi zajímavé spestření diskografie na 100%.

Nejlepší album HELLOWEEN.

Autor recenze:
nehodnoceno

Redakce:
zatím nehodnoceno

7,9 / 10



s kapelou HELLOWEEN:

s osobností Michael Kiske:

s kapelou SUPARED:

s kapelou PLACE VENDOME:

s osobností Roland Grapow:

s kapelou GAMMA RAY:



Copyright © 2003 - 2012 Metalopolis.Net, všechna práva vyhrazena.
Doslovné ani částečné přebírání tohoto materiálu není povoleno bez předchozího svolení.

ISSN 1214-6218

Locations of visitors to this page