Upřímně bych se podivil, kdyby snad měl někdo FREEDOM CALL zafixované jinde, než v melodických končinách speed metalového království. Lhostejno kde přesně (mnozí teď určitě pomysleli na balancování na jeho okraji, jen tak tak dělícím kapelu od pádu do propasti mrtvých kolovrátků a chorobného stereotypu), nicméně jednoznačně právě jen a jen u rychlých kytar, výrazných kláves a optimismu na rozdávání. Je to samozřejmě logická a jediná správná úvaha – tahle kapela zkrátka ani neumí být jinou. Jistojistě z toho proto pramení různé posluchačské emoce, jejichž negativní proud ovšem mě osobně do té doby, dokud bude kapela schopná napsat alba typu „Legend Of The Shadowking“, bude nechávat absolutně v klidu.
Zhudebněný příběh Ludvíka II., krále bavorského, je totiž klasickým albem FREEDOM CALL, které si na nic jiného nehraje, nic jiného nepředstírá, a ruku v ruce s tím si dokáže udržet únosnou (ba mnohdy i více) invenční úroveň. Více než dvacet let po speed metalové revoluci a více než dlouho poté, co se dalo zkonstatovat, že tenhle styl už nejspíš řekl vše podstatné, dodejme. Ale to je právě to podstatné, neboť osloví-li vás podobná nahrávka v roce 2010 (samozřejmě s tím, že už máte něco málo naposloucháno), je pravděpodobné, že na ní něco bude.
Album samotné je jako procházka po rozlehlém a rozkvetlém zámeckém parku krále Ludvíka, při níž se sem tam lehce změní klimatické podmínky. Většinou svítí sluníčko, ve vzduchu je cítit nadcházející léto a lehkost pozemského bytí je tak snesitelná, až se vám z toho zatočí hlava. Občas ale slunce zakryje těžký dešťový mrak, aby tu všeovládající pozitivní náladu tak trochu srazil na kolena. Ne na dlouho, ale tak, aby bylo důsledně cítit razanci této (dočasné) změny. Chris Bay a Dan Zimmermann (mimochodem, podle některých zpráv naposledy v řadách FREEDOM CALL) to zkrátka mají pevně v rukách, takže je tu rázem spousta okamžiků, u kterých stojí za to se v té klasické speed metalové náladě pozastavit. Velmi silný je úvod alba (plus typově podobná „Remember“), kde se to v prvních čtyřech skladbách jen hemží stylovou řemeslností, podanou ovšem navýsost fundovaně, takže výsledný dojem se velmi rychle stane nezaměnitelným. Znamenitě jsou dokreslovány nálady jednotlivých textových témat a prakticky všudypřítomná „růžová“ nálada, umocněná charakteristickou Bayovou barvou hlasu, to jen podtrhuje. Podstatně vážnější stránku věci reprezentují zejména temná „Dark Obsession“ a ještě temnější „The Darkness“, v nichž je rovněž k mání zásadní kus skladatelské duše. Ta se nakonec předvede ještě v jednom výjimečném okamžiku na samotném konci hracího času alba, a sice ve skladbě „Perfect Day“, přesně reprezentující svůj název. Navzdory němu nicméně dokonale zapadá do závěru konceptu alba, a působí skutečně jako kdyby byla autorem napsána po vypití celé lahvičky potterovského Felix Felicis.
V nevyjmenovaných zbylých skladbách pak už zbytečně vítězí patos a bezradnost zejména v refrénech (i když vtipný podtext „Kingdom Of Madness“ na téma Ludvíkových divokých projížděk na koni za úplňku, ironizující ve své rockové stavbě obligátní oslavné ódy na jízdu na motoroce či na čemkoliv motorem vybaveném, má dozajista svůj půvab), což ovšem jen dokresluje příchuť FREEDOM CALL na tomhle albu. Na nic jiného si nehrají, nic jiného nepředstírají, jen jsou prostě sami sebou. A to je, vzhledem k nápadům, které stále ještě mají, moc příjemné zjištění.
